Pražské jaro a hippie léto

Ještě tady vložím jednu povídku (vlastně je to opět pouze výcuc z povídky Léta dozrávání) z připravované - jo, jo - stále připravované knihy povídek "Milovat svou vlast, a jiné..."                                                                               Snad se tím prokoušete až do konce.

Pražské jaro a hippie léto

Po ukončení střední školy jsem jen stěží sehnal brigádu a od 8. srpna 1967 začal pracovat v elektrodílnách na Salmě na Slezské Ostravě. V podstatě už si nevzpomenu na jak dlouho a za kolik. Ale ono to bylo brzy úplně jinak. Původně jsem měl tu čest sedět v kukani s mistrem a pomáhat mu bastlit zesilovač do kapely, kde hrál na trubku. Když zjistil, že si s osciloskopem zrovna netykám, začal mě přehlížet. Ale - to se dalo čekat.

Do práce jsem dojížděl na kole. Jednou ráno jsem píchnul a musel jsem to kolo do práce dotlačit. Přišel jsem o půl hodiny později. A to byl hřebíček (nejenom v duši kola), který způsobil, že jsem byl přeřazen na dílnu a začal „odborně“ přistřihovat a ohýbat plechy. Tak to byla opravdu radost. Právě v ten týden jsem dostal na pátek pozvánku do nemocnice na nějaké vyšetření. Tedy vyšetření jsem absolvoval a byl jsem uznán zdravým.

Přes víkend jsme jeli s Ládíkem ke známému na chatu do Trojanovic. To bylo první týden v září a k nástupu na vojnu nám zbýval měsíc. Čili byl pádný důvod k pořádné oslavě. Neslavila se radost z blížícího se termínu, ale to, že se po dva roky neuvidíme. Byli jsme tam čtyři hoši, a v restauraci U Kociána bylo příjemně a veselo - i v neděli. Asi kolem čtvrté jsem neměl chuť, a pak už ani sílu odcestovat domů. Tím pádem jsem se v pondělí nedostavil do práce. No průser. Dlužno říct, že mě to tam stejně vůbec neuspokojovalo, spíše otravovalo. I když jsem tušil, že je to konec mé brigády, musel jsem si vymyslet nějakou výmluvu, proč jsem v pondělí nebyl přítomen.

Výmluva to byla nejapná a zněla asi následovně: „Mám nějaké ledvinové potíže. Proto jsem byl na doporučení Krajské vojenské zprávy v pátek na vyšetření na Fifejdách, no a v pondělí jsem si šel pro výsledky, které prokázaly nějakou poruchu, a s tím výsledkem jsem šel na KVS, kde mi sdělili, že na základě těchto výsledků jsem dostal jeden rok odklad.“

Shodou okolností byl v dílnách na Salmě přítomen ředitel podniku, a když si to poslechl, ptal se: „A máte o tom nějaké potvrzení?“

„Ne, nemám, všechno jsem odevzdal na Vojenské správě.“

Načež soudruh ředitel - Ing. Jašek začal řvát:  „Máte nás za voly? Jste normální fluktuant! Víte, jak se takovým říká na šachtě? Bulač - vy jste bulač!!! Máte okamžitou výpověď!“

Snad si myslel, že začnu škemrat, ale já na to:  „Nevadí, stejně mě to tu vůbec nebavilo!“

Ovšem v ten moment ani já, ani pan mistr, ani soudruh ředitel jsme nemohli vědět, že v konečném efektu bude výsledek stejný. Já jsem ten odklad totiž opravdu dostal. I když důvody byly zcela jiné.

Když pak postupně během asi čtrnácti dnů dostali všichni odvedenci ročníku 1948 povolávací rozkazy k nástupu ke splnění nejčestnější povinnosti, já jsem na ten světlezelený papír čekal marně. Když už zbývalo asi pět dní do nástupu (ten byl 1. října), nedalo mi to, a já se vydal na Vojenskou správu zjistit, co se vlastně děje a v čem je problém. A tam mi spadla brada.

„Vy tady máte uvedeno, že jste nastoupil jako student na VŠB!“ vybafl na mě nějaký oficír.

Aha! Teď mi to došlo. Při odvodu jsem totiž uvedl, že si budu zřejmě podávat přihlášku na studia na VŠB. Ale to už je dobrý rok zpátky - a vím že mi bylo tenkrát sděleno:  „Tak když budete přijat, přijďte nám doložit doklad o přijetí!“    (Řekl bych, že mi to sděloval ten stejný chlap, na kterého jsem právě teď zíral.)   

„Samozřejmě, takovou věc bych přece nemohl zapomenout!“ odvětil jsem (tenkrát). Ale o tom, že bych jim měl oznámit, že si přihlášku podávat nebudu, tak o tom určitě řeč nebyla. Neboli ten iniciativní blb ze mě udělal studenta VŠB - akorát mi to jaksi nesdělil. No ale co teď? Na nějaké dodatečné zařazení už bylo pozdě, všechno už bylo uzavřeno. Takže zase za rok…

„A ještě prosím - napište si tam poznámku, že přihlášku na VŠB už určitě podávat nebudu!“ neodpustil jsem si drobnou ironii.

Nakonec, když jsem si to všechno v hlavě srovnal, došel jsem k závěru, že tak je to vlastně lepší a že si aspoň ten rok před vojnou ještě pořádně užiju. A taky že jo. Máti mi přes nějakého známého zajistila práci, takže jsem od 1. října nenastoupil do kasáren, ale na středisko elektroprojekce Závodu automatizace a mechanizace OKD, k rýsovacímu prknu.

Někdy hned zkraje po nástupu jsem si jel vyzvednout pracovní smlouvu na personální úsek, který byl tehdy na Zámecké ulici v centru Ostravy. A zároveň pro razítko do občanky - kde a odkdy pracuji. A paní úřednice mi říká: „Ale vy tady v mých záznamech nemáte nástup od 1.října, ale od 8.srpna!“

To mě trochu vyvedlo z míry: „Ano, já jsem sice nastoupil 8. srpna, ale na brigádu do elektrodílen na Salmu!“  …   „Ale pane - elektrodílny na Salmě patří pod Závod automatizace a mechanizace OKD, to jste nevěděl?“    …    No panečku - tak to jsem opravdu nevěděl! A paní referentku vůbec nezajímalo, kdy a za jakých okolností jsem brigádu ukončil. Tak jsem dostal do občanky razítko: Zaměstnání OKD - ZAM, nástup 8.8.1967, technik.

Hned po Novém roce se šel ředitel ZAMu přivítat se všemi zaměstnanci, jak velel dobrý mrav. Samozřejmě - byl to Ing. Jašek. Když mě můj nový šéf představoval mému novému řediteli, tak ten mi sevřel ruku, upřeně se mi zadíval do očí, a pravil: „Vás už jsem někde viděl, akorát si nemohu vzpomenout, kde.“

„Ale ne, soudruhu řediteli, určitě ne, to si mě asi s někým pletete!“ No jo, no - nepletl se, a bylo dobře, že si nevzpomněl. Takže mi už opravdu nic nebránilo zapojit se do pracovního procesu.

....................................

Zatímco Láďa v Martině, a spousta jiných mých vrstevníků v jiných vojenských ústavech zažívali „slasti bažantů“, já jsem si užíval slastí svobodného a naprosto bezstarostného života. A postupně jsem se začal formovat do podoby revoltujícího beatnika. Inspiraci si mohl každý mládežník načerpat z časopisu Mladý svět a Melodie, v rádiu běželo Mikrofórum a 12 na houpačce Jiřího Černého… Beatles, Rolling Stones, Kinks a jiné anglické beatové skupiny, jejich vizáž, oblečení, způsob chování, davové šílení na jejich koncertech, a následně podobné excesy našich kapel - to, co  bylo donedávna naprosté tabu, to teď bylo možné i u nás - v socialistickém Československu!

Od ukončení průmky už mi nikdo nezakazoval nosit džíny, a vlasy se mi začaly prodlužovat, a do kytary jsem začal mlátit rock and rollové a bluesové E, A, H, čím hlasitěji, tím líp, a všichni kterým to vadilo, mi mohli být ukradení… Že v obchodech byl jen silně omezený sortiment, a musel se shánět i toaletní papír? Nevadí, hlavně že v kavárně Fénix byl smažák s hranolky a tatarkou za 8,50 a pivo dvanáctka za 2,50 Kč, a kamarádi a superkočky, kdykoliv jste přišli. Ovšem jako mnohé, už i kavárna Fénix je také jenom historie.  

Jaro v roce 1968 začalo netradičně již 5. ledna, a to volbou Alexandra Dubčeka do čela ÚV KSČ,   a neskutečné se stalo skutečným. Takzvané „Pražské jaro“. Začaly se znovu vydávat knihy od dosud zakázaných autorů, v rádiu už se daly poslouchat  zprávy i hudba, byla obnovena skautská organizace Junák… A v kinech se objevil kasovní trhák - film s typicky českým absurdním humorem, který i po létech vás dožene k výbuchům smíchu, ale vyvolá i pocity zmaru a smutku. Film od Miloše Formana „Hoří má panenko!“, který osobně považuji za jeho nejlepší film. V roce 1966 by ještě tento film určitě neprošel cenzurou, a v roce 1970 už zmizel z kin, tak jako zmizel Miloš Forman v USA.  

Týdeník Mladý svět nám přiblížil, co je to hnutí hippies, jeho vznik a smysl, včetně spousty fotek, ať víme, jak se chová a obléká „květinková mládež“. Na Černé louce byl otevřen Beat Club - tady jsme poprvé zažili (mimo jiné) Petra Nováka se skupinou Georg and Beatovens. Ti nás doslova šokovali tím, že nehráli jen notoricky známé Já budu chodit po špičkách a Povídej, ale i hodně tvrdou muziku od Troggs… A jarní tání vrcholilo, najednou byl každý druhý z nás „hipík“, diskotéky vznikaly jako houby po dešti, a po létech jsme nemuseli povinně do prvomájového průvodu, ale zase se mohl slavit Majáles - tehdy se konal na Kuřím rynku. Byla to v podstatě přehlídka našich bigbeatových kapel.

Ne všem šly tyto změny pod nos, takže jak my jsme byli hrdí na své vlasy a extravagantní oblečení, tak většinu starších naše vizáž provokovala, některé až do nepříčetnosti, ale o to nám vlastně šlo. Když jsem někdy před našim barákem potkal naši domovnici, slušně jsem ji pozdravil, no a ona si s chutí odplivla. Doma byli ze mě (mírně řečeno) nešťastní, nejvíce však strýc Rudyn, který mi ke čtrnáctinám zakoupil kytaru gibsonku. Tu s tím hutným zvukem, který se teď linul parkem u Dolu Petr Cingr, kde jsem předváděl své kreace podobně bigbítem postiženým souputníkům. Když jsem spustil „Satisfaction“, a pohodil hřívou, místní puberťačky byly u vytržení, a já byl king.

  V červenci jsme jeli na čundr, tedy Čeček, Duke, Losos a já (Kolobajda), a jako správní beatnici stopem, trasa Praha, České Budějovice, Brno, spali jsme pod širákem - kde se dalo. V Praze to bylo v Letenských sadech v křoví a i když policajti objížděli kolem a do toho křoví svítili baterkami, neobjevili nás. A pod Hlavním nádražím (tenkrát to byl zase Wilzoňák, ale jen nakrátko) ve Vrchlického sadech posedávala a polehávala omladina - volnomyšlenkáři, a my jsme se styděli za svůj ostravský přízvuk. Ale narazili jsme na dva Francouze, kterým to bylo fakt úplně jedno, a já měl sebou kytaru a jeden z těch Francouzů měl dvanáctistrunku a vypadal jako Hugo Aufray , ale - nebyl to on. Takže s použitím mých asi stopadesáti anglických slovíček jsme se „snadno“ domluvili a za chvíli jsme brnkali spolu - no spíše hrál on a já se nesměle přidával. Ale naučil mě hrát od Bee Gees „To love somebody“ (milovat někoho - tady spíš myšleno všechny) a „Holiday“, kde se zpívá v refrénu:  "Hippipi-pí-pí-pí…"    Vždyť jsme měli na sobě květinkované košile a v duši mír. A pak mi dal svoji adresu - ještě ji mám schovanou…

Vzpomínám si, že jednou uprostřed hluboké noci a spánku mě vzbudily nějaké divné pohyby po mé hlavě - tedy spíše po mé kštici. Ano, to moje babka se rozhodla vzít spravedlnost a morálku do svých rukou, pak ještě do těch rukou přidala nůžky, a já spatřil, jak v levé ruce drží již ustřižený pramen mých vlasů. Okamžitě jsem vyskočil, doslova jsem jí vyrval ty nůžky z rukou, otevřel okno ložnice, a ten nástroj potupy byl vržen vší silou znásobenou vzdorem, a letěl nočním přítmím přes dvorek, až někam do záhonu brambor pana Baldy. Od té doby už ty nůžky nikdo nespatřil.

Následující dva dny jsem nespal doma. A také od té doby už mi nikdo na vlasy nesáhl.

Jaro přešlo v léto, které vrcholilo, až vyvrcholilo 21.srpna okupací našimi bratry ze SSSR. Později jsme zjistili, že to byla internacionální pomoc. To jsme ovšem ještě 22.srpna netušili, tak jsem si zakoupil bílé tričko a modrou hrubou Fixu a na to tričko umně napsal na záda azbukou: „IDITĚ DOMOJ!“  Na hruď jsem napsal „Make love not war“ (heslo hippies) a pod to „Milujte se neválčete“ - to pro ročníky, které ještě zažily Hitlera. Sundal jsem květinkovou košili, oblékl to triko a naše již zmíněná čtyřka vyrazila na náměstí před radnici, kde stálo, či popojíždělo několik tanků a kolem se tísnily davy. A ovzduší houstlo, až to nějaký šikmooký vojáček na tanku nevydržel a začal pálit ze samopalu od radnice směrem vlevo do horních oken, načež nastal zmatek a davy se tlačily, kde se dalo, hlavně pryč. Načež jsme také zmizeli v průjezdu směrem k Ostravici - a bylo po hrdinství.

Do konce srpna se v práci více diskutovalo než pracovalo, také se ostošest emigrovalo, v září jsem  ještě stačil podepsat 2000 slov a protest proti vstupu spojeneckých vojsk, a od 1.října - konečně nástup k plnění Základní vojenské služby. Ale o tom se dost obšírně rozepisuji v jiných povídkách.V následujícím roce 1969 už kde kdo usiloval o „Modrou knížku“.

Tak ten rok - to byla teprve maturita! Řekl bych, že to bylo nejkrásnější období mého života. Až na tu internacionální pomoc. Během roku jsem si často vzpomněl na své kolegy, kteří se potýkali s plněním vojenských povinností, a litoval jsem je, že neměli možnost si užít všech těch změn a svobody, které nám přineslo Pražské jaro.

No a o to všechno bych přišel, nebýt přehmatu jednoho důstojníka na Okresní vojenské správě. Takže tímto mu dodatečně děkuji.

 

 

 

---