Vosková panenka

Modré pásky zpola stažených žaluzií na okně nemocničního pokoje umocňovaly ráz venkovního počasí. Bylo mezi nimi vidět táhnoucí se nízkou oblačnost nad městem. Pás z černošedých mraků dával naději na další bohatou sněhovou nadílku.
Je ale možné zahlédnout v černošedých mračnech naději?
Naděje je přece spojována s jinou barvou, nějakou světlou, třeba s modrou, zářící a kypřící životem.
Proč si tedy umí spojit naději i s tmavou?
Obrátil se na druhý bok.
Najednou se mu nechtělo přes okno pozorovat, jak se venku začíná ta naděje zvětšovat.
Zavřel oči, ale nespal. Možná tak posílí i naději na dobrý výsledek operace.
Z jeho prázdného žaludku a střev včera večer klystýrem vyhnali i hlad.
Zavřel oči a byl v naprostém klidu a uvolněný.
Je to úžasný pocit zavřít oči a vědět, že se opět otevřou a mezi tím si v mysli vybavovat vzpomínky na cokoli. Cítil se tak lehký, volný, svobodný, mohl si v duchu dělat a představovat, co a jak chtěl.
První myšlenka přišla na rodinu, domov, na manželku a syna.
Jako druhá bylo pomyšlení a uvědomění si, jak moc právě teď chybí a co pro něj znamenají.
Všechno!
Ale co je to všechno?
Jak by jim na to mohl odpovědět jinak, než že je miluje.
Jak rád by to řekl právě teď a objal se s nimi.
Bohužel neřekne vůbec nic, protože má v mobilu vybitou baterku, a i když je v nabíječce, tak jim to již zřejmě nestihne do operace zavolat, jak moc na ně myslí.
Třetí myšlenka se vkradla a byla na průběh dosavadního života.
Před lidmi, které neznal, se neotevíral, nesvěřoval se nikomu cizímu s třináctou komnatou, kterou měl stejně jako mnozí jiní naplněnou nějakým tajemstvím.
Teď se před ním otevřela, ale velmi nerad do ní nahlédl.
Zvláštní, že se otevírá právě dnes, před operací.
A co v ní je, že to skrýval, tajil před celým světem?
Dvakrát mu lékaři zachránili život.
Tohle tajit? Tohle ne.
Na to by měl být člověk naopak pyšný, mohl by být rád, že tu jsou takoví machři, doktoři, kteří lidi umí dostat ze spárů smrti!
Tak co je to za tajemství?
***

Kdysi dávno spolykal z nešťastné lásky prášky na spaní.
Ale lékaři zachránili jeho život na poslední chvíli jen proto, že ho někdo našel ležet večer v parku na zemi a přivolal záchranku.
Od té doby žil strašně, ale opravdu strašně rád a vážil si každého dne.
A ještě více, to když mnohem později selhalo jeho srdce.
Tak snad bude platit i pro něj, že do třetice všeho dobrého, když přišel do nemocnice s problémem sám!
Vzpomněl si i na jednu zimní lidovou pranostiku. Únor bílý pole sílí.
Kolik sněhu musí z nebe napadat na zemi a jak vysoká musí být ta vrstva, aby posílila zem, která pak bude úrodnější?
Co jej může posílit v jeho situaci?
Jeden polštář víc pod hlavou?
Teplejší přikrývka?
Více léků nebo jejich změna?
Tahle operace?
Pod jakou vrstvou a pod čím by měl být ale člověk, aby byl silnější a odolnější?
Myslel si to, ale neřekl nahlas, že to bude hlavně láskou k sobě a k druhým lidem.
***

Při ranní vizitě řekl primář před odchodem z pokoje: „To je jen dobře, že vás neopouští humor a optimismus ani před operací, ale já musím být v každém případě realista". Pohlédl přitom na ostatní přítomné lékaře.
Kývli souhlasně hlavami a dali tak najevo podporu jeho myšlence, ale raději se mlčky začetli do složky zdravotních záznamů, kterou jim předal a pomalu odešli na vedlejší pokoj.
Za chvilku vstoupila do pokoje sestřička, přišla k posteli a stáhla z něj pomalu přikrývku.
„Doufám, že jste nic nepil a nejedl? Svlékněte si prosím pyžamo, musím vás oholit, připravit na sál…“
Díval se na ni a ptal v duchu během svlékání z kabátku od pyžama, s jakou jistotou to již jiným řekla a dělala?
Zavřel oči a čekal, jestli to nebude nepříjemné.
Naučenými tahy jej zbavovala ochlupení.
Jednorázový wilkinson byl perfektně ostrý, přesto pak kůže malinko pálila i když ho něčím po holení utřela dosucha. Před operací si jej stejně jaksepatří ještě vydesinfikují.
„Tak a máme hotovo. Můžete se ještě osprchovat,“ řekla mile.
„Ještě máte čas, než si pro vás přijedou…“
Vycítil, že celou větu z nějakého důvodu, vlastně pro to jediné slovo přijedou, nedokončila.
Zmlkla.
Asi přemýšlela, stejně jako on, nad tím přijedou.
Kdo všechno by mohl ještě přijet?
„Víte,“ řekla omluvně, „ já tím myslela jen sanitáře, který odváží pacienty na sál.“
„Já vás pochopil, nebojte se,“ odpověděl.
Zvenčí pronikal do pokoje ječivý zvuk sirény sanitky.
Jako by ji to uklidnilo. Usmála se.
„Můžu pro vás ještě něco udělat, než budete na sále? Po narkóze vám může být kdoví jak, každý ji snáší jinak, třeba nebudete mít náladu na mluvení…“
S nehraným úsměvem a účastí se zeptala, jestli může ještě něco udělat.
Odpověděl stejně. S úsměvem.
„Tak máte nějaké přání? Mluvte prosím, budu muset odejít za dalším pacientem.“
Úsměvem lze někdy povědět nebo naznačit mnoho.
Sestřička však očekávala jasnou odpověď.
„Ano, můžete. Až za mnou přijde po operaci na návštěvu má paní a syn a jestli mi nebude z nějakého důvodu dobře a proto je ke mně nepustí, tak jim vy nebo některá jiná sestra prosím jen řekněte, že je miluji, jak se říká „nade všechno“.
„A to je všechno? Nic víc nechcete?“
„Děkuji, ne. Velmi rád bych jim to řekl nyní, ale nedovolám se z mobilu, mám vybitou baterku, i to jí řekněte, že jsem chtěl zavolat, ale nešlo to jen z tohoto důvodu, ano?“
Díval se za ní, když zavírala dveře jeho pokoje a myslel si, že na to nepřišla, že ještě není v životě tak daleko, aby věděla co to je, když milujeme své bližní nade všechno a neměl jí to za zlé. Ale přál jí, aby ten pocit, tu jistotu z takové lásky alespoň jednou v životě také zažila.
* **

Operace se blížila k závěru.
Anesteziolog se jej snažil probudit.
Zaslechl, jako z velké dálky, jeho polekaný hlas, jak mluvil s lékaři z operačního týmu, že se sakra "něco" děje.
Přesto zůstal v naprostém klidu.
Ano, byl připraven na to, že pro něj zase přijedou.
***

Znovu se mu nechtěně přehrál v hlavě ten zrychlený film z života.
Poslední scéna byla z jejich ložnice, po nádherném milování s manželkou. Opakovala se.
Jak jej prosila, abych se ztišil, nekřičel tolik při orgasmu, ale když to nejde, když to k tomu patří, tak proč se má hryzat do rtů a jen tiše sténat slastí? To snad aby neprobudil syna nebo nepohoršil sousedy svojí hlasitější přirozeností?
Od nich k nám jde večer přes zeď jen hudba.
Že by poslouchali místo milování nějakou hudbu a to jen proto, že už mají tři děti?
My stále myslíme i na druhé!
Najednou se ten film v nejlepším přetrhl.
Ano, už ví kdo je jeho promítačem!
Objevila se před ním známá, kterou by ale raději nikdy neviděl.
Ano. Smrt si vyšla k němu vstříc, to Ona je i tím promítačem.
Stála před ním.
Není oděna do černého hávu, není stará a vůbec není ošklivá a nenosí sebou ani tu pověstnou kosu.
To jsou jen povídačky lidí, kteří o ní nic neví.
Smrt je stále mladá a krásná a je nastrojena do nádherných bílých šatů, ušitých jako ze stříbra.
Okolo sebe má úžasnou záři, kterou nikoho neoslňuje, kterou k sobě nevábí, a přesto za ní každý z nás jednou neomylně zamíří, jako Ona míří k nám.
Ona tak chodit mezi námi po světě tak by se za ní každý muž otočil.
A on ji už dvakrát uviděl a Ona dvakrát udělala hlavou to své Ne.
Nejsi na pořadu dne. Ne!
Ještě že Smrt není Bulharka. To by pak její Ne znamenalo Ano.
Ty jsi na řadě, ty se mnou odejdeš!
Dnes se jen dívá, nic neříká, nic nenaznačuje, to není dobré znamení!
A navíc drží v ruce oharek ze zažloutlé svíčky, kterou mu ukazuje.
Plamínek na knotku poskakuje z posledních sil sem a tam, nahoru dolů.
Vosk stéká do její dlaně a dělá malou loužičku.
***

Žár z něj necítí. A měla by?
Ne. Smrt necítí nic.
Neumí milovat, nedokáže nenávidět.
Ctí jen to, že si každého odvede, když jeho svíce zhasne v její štíhlé bílé ruce.
***

V ní se z vosku cosi vytváří, přibližuje mu to k očím, nemá strach, nezavírá je, jen nevěřícně hledí a rozpoznává v posledním záblesku dohořívajícího knotku, jak se z chladnoucího vosku vynořuje malá postavička, jak se z poslední kapky zrodily k němu natahující malé ručky.
I člověk bez fantazie by musel uvidět tuto voskovou panenku!
Nestihl k tomu cokoli říct.
Ani položit otázku Proč mi ji ukazujete?
Plamen svíce v její dlani zhasnul a Ona položila druhou ruku na jeho rameno a tím gestem naznačila, že tentokrát spolu doopravdy odejdou v její stříbřité záři a on se nevrátí k těm, které miluje nade všechno!
***

Za několik měsíců ležela jeho manželka v nemocnici na lékařském vyšetřovacím lůžku.
Gynekolog v bílém plášti projížděl ultrazvukovou snímací hlavicí po zvětšeném bříšku.
Požádal ji, aby se pootočila a podívala na zářící monitor.
Ukázal, jak se na něm pomalu vynořuje a pak docela jasně rýsuje malá dětská postavička, které pravidelně tepalo malé srdíčko a která směrem k ní jakoby natahovala malé ruce.
„Máte krásné a zdravé dítě, děvčátko, maminko,“ řekl tiše lékař a myslel si, že ty slzy, které jí náhle vyhrkly a zmáčely její krásnou tvář, že byly z této radostné zprávy.
Netušil, že ten, který to měl také vědět a který se na tohle dítě tolik těšil, že ten se to již nikdy nedozví.