Zámek

Zámek

 

Nejdřív to nenáviděla. Až pak to milovala. Naučila se to, jako se naučila milovat některé ostatní věci v téhle její existenci. Kdyby to neudělala, asi by se zbláznila a byla by k ničemu. Vůbec by neškrábala do zdí obrázky ze snů a vůbec by nepsala na počítači krátké texty.

 

A deník. Na deník by se nemělo zapomínat. Co taky jiného tady. Ne, už dávno nevěří, že se odsud někam pohne a začne zažívat pěkné a bohaté věci. Ale aspoň se otiskne do deníku, který přetrvá i po její smrti. A po jeho smrti, samozřejmě. A za mnoho let, až tento dům bude patřit někomu úplně jinému, se ten zažloutlý deník najde. Někdo si ho bude číst a bude nadávat. Nebo bude žasnout, jací lidé mezi námi dokážou být. Jeden z těch spravedlivých občanů, kteří mají ještě morální kredit a rozhořčují se nad vrahy a lidskými monstry. Pak bude slavná.

 

Někdy o tom snila. Ležela na matraci, choulila se a za víčky se jí odehrávalo dobrodružství. Byly to šťastné chvíle. Určitě víc než proplakané noci, kdy jí bylo smutno a byla osamělá nebo bolavá.

 

Prve ji nejvíce deptala ta všudypřítomná nuda. Pouštěla si na stařičkém notebooku dokola jedny a ty samé filmy a seriály. Znala je do jednoho nazpaměť. Někdy si kousky přehrávala a předstírala, že je slavná herečka. Občas se opila a pak poskakovala po celé místnosti, citovala repliky a koketovala s imaginárními přáteli, kteří s ní obývali ten její malý svět.

 

Dostávala jedno krabicové víno týdně. Krabicové ze dvou důvodů. Jednak proto, že si z kartonu nedokázala udělat zbraň, jednak proto, že se na ní šetřilo. Kdysi dávno se pokusila ta vína nashromáždit. Chtěla je pak vypít všechna najednou a otrávit se jimi. Jenže nebyl hloupý, jak tajně doufala. Musel jí prohlížet odpadky, ten chorý parchant. Nikdy nedopustil, aby měla u sebe více než tři litry. Když během tří týdnů nenašel v koši prázdnou krabici, další jí prostě nedal. Tak to bylo se vším. Dostávala každý den dvoulitrovou plastovou lahev s vodou. A ta se vyměňovala za další následující ráno. Když ji nevrátila, smůla. Voda se nekonala. Stejně tak krabičky s jídlem. Stejně tak kýbl s fekáliemi. Výměna kus za kus. Každé ráno.

 

Když se odhlédne od všeho toho věznění a znásilňování, které bylo stejně znásilňováním jen prvních několik měsíců, měla vlastně docela příjemný all inclusive pobyt. Nemusela se o nic starat, neměla žádné povinnosti (kromě toho občasného sexu s proplesknutím), a postaráno o ni bylo.

 

Proto se teď už cítila docela dobře. Ani delší dobu nebyla nemocná. Nemoci bývaly problém. Nemohl ji brát k doktorovi. Měl strach, že by se všechno prozradilo, to dá rozum. Byly doby, kdy jeho strach byl skutečně oprávněný. Teď už sice není, ale zvyk je železná košile. Naštěstí je dnes už na internetu možné najít skoro všechno. Náhrady léků na předpis, soupis příznaků těch kterých nemocí i s fotografiemi, doporučená medikace. Někdy až věřila, že by jí podle videa na youtube dokázal odoperovat i žlučník.

 

Záviděla mu přístup ke všem těm informacím. Sama na internet nesměla, aby někomu neposlala zprávu. Ale někdy, když měl dobrou náladu, zprovoznil i jí na půl hodiny wifi. Mohla pak koukat na všechny možné zprávy, stáhnout si vzory na vyšívání nebo pletení. Nebo si mohla zjistit, jaké nové filmy se natočily, a vypsat je na papírek. On jí potom za odměnu některé z nich věnoval na flashce. Ale vždycky, když svátečně surfovala, seděl za ní na židli a sledoval, zda nepáchá neplechu. Další z věcí, co ji nejdřív vytáčela, a teď se na ni dokonce těšila.

 

Když tu byla krátce a nenáviděla ho za to, že ji unesl a zamkl do kutlochu bez oken, měla ve zvyku ho podceňovat. Například plýtvala svou energií na čekání, že někdy udělá chybu a ona bude moci utéct. Jenže týdny ubíhaly a ona zjišťovala, že nenechává náhodě vůbec nic. Rezignovala. A postupem času jí dokonce začalo připadat, že to všechno dělá, protože o ni nechce přijít. Že ji má rád. Nebo snad dokonce – že ji miluje.

 

Když si ji vzal (ach – jako by měli svatbu, že), byla už dost stará na to, aby věděla o stockholmském syndromu. Ale ne DOST stará, aby si připustila, že i jí se to může stát jakoby nic.

 

Tedy... v okamžiku, kdy přestala pochybovat o jeho vroucích citech, začala pochybovat o svých záporných citech. Takže tady brzo byla láska jako trám. Ze znásilňování bylo cituplné milování a z vysedávání v temné, vlhké díře bylo poslušné štrikování a čekání na vyvoleného miláčka, jako vystřižené ze starého filmu.

 

A ona to zbožňovala. Zbožňovala všechno, co dřív nenáviděla. Protože to se člověk naučí, když mu nic jiného nezbývá. Když tráví tisíce hodin jen se sebou a všemi svými odnožemi, s vírem vlastních myšlenek. To s stává, když si musíte udělat z ležení na lůžku tu nejdobrodružnější cestu Jinokrajem, meditační ceremoniál a bránu k nevědomí. Jen se zeptejte vážně nemocných, jak Vás ta samota, protkaná nutnou péčí o Vaše blaho, změní.

 

Tam, kde byl oheň, vtrhne voda.

Místo zášti se uhnízdí láskyplný klid.

Smíření vás celé opanuje.

A miluje to, co jste nenáviděli svým mocným, temným já.

Tam, tehdy, na začátku.

 

---