Bezživotka

Bezživotka

Byly doby, kdy milovala výhled z okna. Sedala u něj celou věčnost a sledovala dění na ulici. Měla své stálé objekty, osoby, které chodily pod jejími zraky den co den ve stejnou hodinu. Říkala jim „mojáčci“. Často přemýšlela, jak by se asi tvářili na sdělení, že je někdo zná. Že pro jednu ženu z druhého patra nejsou jen tvářemi z davu, ale téměř přátelé.

Milovala všechny ty maminky, ještě ospalé, ale už připravené na pracovní maraton, jak vedou své školáčky na vyučování. Milovala muže chodící v montérkách na nedalekou stavbu nějakého obytného komplexu. Občas sama chodila okolo na nákup, a vždycky se zastavila u plotu, který chránil staveniště před narušiteli, poznávala ony dělníky a trénovala si tak paměť. Milovala babičky a dědy, co sedávali na lavičkách, povídali si a nebo jen tak lelkovali, případně pročítali všelijaké časopisy a noviny, dokud jim to počasí jen trochu dovolovalo.

Vždycky si představovala, co si asi říkají, na co myslí. Když se jí pod nosem prohnali puberťáci na kolech, těšila se z jejich mládí, sebevědomí a energie.

Byly to okamžiky jejího pravého štěstí, nenechala by si je ničím vzít. I když často slýchala popichování, že u „toho prokletého okna marní všechen volný čas“, brala to s nadhledem. Nemůže to přece být tak špatné, když ji to naplňuje takovou radostí a klidem. Někdo chodí na jógu, ona má své okno a své „mojáčky“.

Ani si nevšimla, kdy to přišlo. Jako by to byla nějaká nemoc. Plíživá rakovina. Nebo možná spíš lepra, pomalu rozkládající duši zevnitř. Nestalo se to tak, že by se jednoho dne probudila, a všechno bylo jinak. Alespoň ne zprvu. Takové ráno sice přišlo, ale jako důsledek, nikoliv příčina. Kdyby chtěla proces zastavit, musela by zasáhnout dlouho a dlouho před oním probuzením. Před tím než se nahromadily drobnosti.

Jednou z nich bylo to, že si od jisté doby začala všímat. Myšleno ve smyslu všímat „jinak“. A všímala si zejména věcí, co ji netěšily. Když seděla na svém stanovišti, bodaly ji do očí neuchopitelné a nepostihnutelné jehličky. Jako by matky o fous víc při svých ranních odchodech z domu spěchaly. Dělníci se už tolik neusmívali. A senioři byli zasmušilejší.

Nejdřív tomu nevěnovala žádnou pozornost. Prostě se jenom špatně vyspala, to je všechno. To si bezděčně opakovala někde v hloubi svého vědomí, zatímco srkala svůj šálek čaje v křesílku na vyhlídce. Ano, tak to bude. Nic víc v tom nehledej. Neoškliv si svou zálibu špatným dnem.

Jenže když se to stalo poněkolikáté, dohnalo ji to jednoho dopoledne k tomu, že si svůj čaj poprvé dopila v kuchyni nad časopisem, který tam kdysi někdo zapomněl. A v dalších dnech se to opakovalo i s tímto novým rituálem. Nakonec časopis dočetla. Koupila si nový. Bezmyšlenkovitě. Prostě na cestě pro rohlíky a mléko zastavila u stánku a ukázala na barevnou, bulvární obálku. Bylo to tak snadné, až ji to ani nezarazilo. A příště už to bylo snazší. Kouřící šálek stál na kuchyňském stole, hromádka časopisů se zvětšovala. Stalo se jí to rutinou.

Jako by okno, se všemi svými tehdejšími lákadly, postupně ztrácelo atraktivitu, a naopak ji zranilo nějakou strašlivou křivdou. Nejen, že k němu každý den neusedala, ona se mu začala vyhýbat.

Sama by si toho ani nevšimla. Nebýt toho rána. Rána děsu. Nebo lépe řečeno: RÁNA DĚSU. Protože milníky v životě si zaslouží velká písmena.

Vzbudila se toho dne poměrně brzy, venku se teprve začalo rozednívat. Všechno bylo odporné. Zesilující světlo, které se sebevědomě a vlezle rozpínalo v její ložnici, ji dráždilo. Zároveň jako by zbytečky tmy, co se tu ještě po noci povalovala, tížily její tělo až k hranici snesitelnosti. Nemohla z ní dýchat. Všechno bylo špatně. A nebyla žádná možnost, jak se tomu bránit. Každý nápad, jak zahnat trudomyslnost a rozmrzelost, jí připadal tupý, a to ji rozhořčovalo ještě víc.

Vstala a nahá přešla z jednoho konce bytu na druhý. Od postele do koupelny. Zrcadlo nad umyvadlem jí vracelo škleb a dokonalo dílo zkázy. Dokonale.

Hnusné místo. Odporný svět. Pitomý život. Debilní lidé.

Debilní, debilní mojáčci.

Z věšáku vedle sprchového koutu vzala župan, zahalila se a odkráčela do vyhlídky. Byli tam. Trousili se jako vždycky za svými nicotnými úkoly. Jak je kdy mohla mít ráda? Jak kdy mohla takhle zatraceně plýtvat časem? Neuvěřitelné. Nechutné. Zatáhla žaluzie a z arkýře odnesla své pozorovací křesílko. Nikdy se tam neposadí.

Tehdy si uvědomila tu velikou změnu. Poslední zbytky dřívější ženy chabě zavzdorovaly. Taková zbytečnost. Nedalo se nic dělat, proces byl dávno v běhu. Dneškem se završil. Pohár poplašných zpráv z internetu, pomluv z bulvárů, konspiračních teorií z dokumentů, strašáků z televizí, uplakánků z kaváren, zdeptaných přátel, přepracovaných milenců, panovačné rodiny, posměváčků, co jí upírali radost ze světa, nepodstatných a hloupých vtipů a citátů z facebooku, žvanění lidí na zastávkách, nadávačů na politiku, poměry, morálku a počasí... pohár, za který by se sama Pandora nemusela stydět, se dovršil.

A tak, vysoko nad hlavami bývalých mojáčků, za zataženými žaluziemi, osamotě, vstoupila konečně do období nekonečné skleslosti, rezignace a obyčejného ovčanství. Udělala tím společnosti dobrou službu. Pche, mojáčci! Jak výstřední a hloupé.

Odteď už bude všechno jiné.

Jednoduché.

Všední.

Dostala novou šanci.

Bezživotka.