Střet opaků

Byla jsem volná jako pták

a radost ze závratě nutila mne létat.

A celý svět byl můj a v hrdle zpíval za mě kdosi

píseň života.

V zrcátkách kapek rosy

viděla jsem zrcadlit se štěstí.

A stébla trávy mohla být i pralesem, jen chtít.

A pak, jak prudký letní déšť, jsi přišel Ty.

Smáčels mi peří a já se schoulila, když nemohla jsem vzlétnout.

Ty nenabízíš Slunce, jen matný odlesk jeho v blátě.

Utíkala jsem dlouho

a vysílená usnula jsem v trávě.

Pak, za spánku, Ty zlámal jsi mi křídla,

a když jsi za svítání prosil: \" zůstaň\",

já nemohla odletět.

Tak nakonec tu krutou daň jsem podstoupila.

Vem si co chceš, nabírej plnou dlaní, jen vrať mi to, co jsi mi vzal.

Tobě to nepatří a já bez toho zemřu!

Tak vem si všechno, vše,

co chceš Ti dám.

Jen vrať mi to, co vídala jsem s nebe.

Stromy a moře a hvězdy nad sebou.

Vrať mi má křídla!

Chci zase vzlétnout.

Chci znova létat a cítit zas svůj dech.

Být opět svobodná a střemhlav padat vzduchem.

V Tvých očích vidím beznaděj.

Chtěls tolik a teď nemáš nic.

Chtěl jsi mě připoutat a sám teď padáš do pout.

Neměl jsi tolik chtít a tolik brát.

Já odletím. Já nemůžu tu zůstat.

Zemřela bych Ti žalem.