Smysl

"Nemůžu ti to mít za zlý," zavolal Hank do ztemnělé místnosti, "rozhodně ti to nemůžu mít za zlý, vzhledem k naší situaci, ale aspoň mě nech říct pár slov - a položit ti pár otázek. Třeba to nakonec nějak..." "Nemá to přece smysl. Nemá." povzdychnul si Matt. Stál na židli s provazem kolem krku. Hank přišel, jak se říká, za pět minut dvanáct. "Kdyby aspoň přežily nějaký ženský. Kdyby aspoň..." "Kdyby přežily? Kdyby všichni z krytu přežili, tak dneska není živej nikdo, sám to dobře víš," kontroval Hank, "zával a výbuch v obytným bloku - to bylo štěstí v neštěstí. Kdybychom dále žili všichni, nebylo by dost zásob. Máme tu sami tři všechny zásoby pro celej ten zástup lidí a díky tomu žijem." "Žijem?" nesouhlasil Matt, "Je toto život? Dívat se periskopem na tu spálenou pustinu nad náma. Sami nejlíp víme, že tam nahoře nikdo nepřežil, že pro nás nemá kdo přijít. Další kryty? Spojení neexistuje a rádio mlčí. Každej den se najíme, pak jdem číst nebo tak... infrastruktura krytu se udržuje sama a zatím funguje, jinak by bylo hnedka po nás. Debaty se vzpomínkama na život před válkou: sám už znám nazpaměť zkazky o všech Ronových ženských a tvých služebních cestách po celým světě. A žádný další ženský ani žádný další cesty už nebudou. Nikdy. Kdybyste tehdy vy dva zrovna nebyli v tělocvičně a já na záchodě - nebylo by co řešit. Zával by zabil celý osazenstvo krytu..." "Kdyby. Kdyby." povzdychnul si Hank, "jakmile začneme s 'Kdyby', tak se dostaneme ke 'Kdyby nebyla válka' - a jistě chápeš, že tuto diskusi by neměl začínat nikdo z nás tří. Jinak si asi hodíme mašli všichni. Fakt chápu, že už dál nevidíš smysl... vzbudím Rona, aby tě mohl překecat i von. I když vlastně... to už bych tě tu taky nemusel najít živýho. Matte, slez z tý židle. Dáme kafe a ještě něco vymyslíme." "Nesmysl. Vymyslíme? Živoříme tu od ničeho k ničemu a život už nemá smysl. Po tý válce už ne. Smysl, rozumíš?" Hank zprvu nevěděl, co by měl odpovědět. Ale náhle zjistil, že mu slova sama lezou na jazyk: "Smysl, Matte? Pamatuješ - znali jsme se spolu přece i dlouho před válkou. Popiš mi svůj tehdejší denní režim." "Nechci vzpomínat," zabručel Matt. "To není vzpomínání pro vzpomínání, Matte. Udělej mi tu radost - a řekni mi, jak to tehdy bylo," naléhal Hank. "No... vstanu. Pak jdu do práce. Celej den jsem v práci. Jedu domů, navečeřím se, trochu televize, trochu hudby... O víkendu odpočívám: u netu a u knížek. Občas zkusím sbalit nějakou tu babu, ale většinou se na mě vykašle. Pak zase pondělí a zase do práce... potřebuju splatit hypotéku, tak dřu. Furt v jednom kole." vzpomínal Matt. "Říkáš, že teď, po válce, ti život nedává smysl," pokračoval Hank, "ale ruku na srdce. Ruku na srdce, příteli, dával ti nějak víc smysl před ní?"

---