Zapomenutý kraj

Pes

Z Prahy do Plzně byl vagón velkou hovornou. Přistoupila žena se psem, kterému chyběla přední noha. Předčasně plešatý mladík se ženou ihned zapředl hovor. Svými otázkami nahrazoval protor pod kolenem psa. Žena snad ani jiné téma nečekala, trpně odpovídala, a protože byla pohledná a muž ošklivý, nejspíš cítila povinnost nedotýkat se nespravedlnosti přírody. A snad v tom muži třeba jen na chvíli zahlédla ztracenou nohu svého psa. Láska je sentiment, píše Kundera.

Netopýři a poustevníci

Stříbro zelo opuštěním. Žíly byly vytaženy, penízky vyraženy a rozkutáleny, zbyly jen jámy v zemi. Netopýrům a poustevníkům přijdou vhod. Z vlaku se zdá, že kdo ještě na sebe nevzal podobu a úkol netopýra či poustevníka, jako by nebyl. Nikdo tam dole nebyl. Ale perspektiva projíždějícího diváka bývá klamná. 

Mravenci

Co se děje u Pavlovic v trávě, kdo to může říct. Vlak tady nestaví, účastníci zájezdu tady, jako ti na trase do Chorvatska, nezahazují plechovky od piva podél cesty. V trávě tady budou mravenci určitě méně opilí, ne-li docela střízliví.  

Obrázek z Plané

V Plané u Mariánských Lázní nádraží kolotalo životem. O zábradlí s červenými květy se lokty opíral výpravčí v červené čepici, květ mezi květy. Výletníci, stahováni k zemi batožinou, křižovali koleje a působili činorodě. Komu v tom kvasu přišla na jazyk žízeň, poručil si v kiosku žlutou limonádu. Všechno tam v Plané mělo známé barvy, všechno bylo už namalováno předem. 

Zapomenutý kraj

Na krajinu za Mariánskými Lázněmi jako by někdo zapomněl. Cesty většinou končí v městečku na dlani, ve stínu kolonád a v bahně, co prý léčí. Ale pak možná, někde v cukrárně nad kávou, připomene se obzor za domy sladkými jako šlehačka. Hořkost zapomenutého kraje.

Cheb

Čtvrtek a vítr šly právě Chebem. Na kráse to ale tomu městu neubíralo nic. Prošel jsem náměstím ke starým místům, kde jsem kdysi v noci v zplanělé zahradě tušil kočku a ona tomu tušení zablikala očima. Večer tam zase bude. Zabliká třeba jinému poutníkovi.

Vracel jsem se podél dlouhého kandelábru, do kterého místní vypsali celou kroniku města. Už nevím, v kterém století mě dostihl hlad, ale přišel. Turecký bufet připomínal tančírnu: dva muži v zástěrách vlnili těly nad várnicemi se zeleninou a omáčkami, v jedné ruce moučnou placku, v druhé nůž, rytmicky se otáčeli, jako derviši v transu, ukláněli a vzájemně vyhýbali boky. Nebyl to jen velký bufet, ale taky velká podívaná.

A pak přišla mladá žena s dcerami. Ta nejstarší, možná čtrnáctiletá, v sobě měla všechnu inspiraci umělců; a pokud snad Nabokova někdy zrazovaly představy, tady v tom masném koutku by našly svou jistotu. Dlouhé nohy běžkyně, vtěsnané do černých legín, byly jak dva znaky dokonalého jazyka přírody. Kaštanové vlasy jí zakrývaly ramena v nekonečných vlnách secesní linie. Tanec dvou artistů za pultem byl náhle jen samomluvou. I cibule ve várnici se rozplakala.

Když jsem pak venku na lavičce jedl svou porci orientálského oběda, prošla s matkou a sestřičkami jako na zavolanou. Chtěl jsem v tu chvíli volat, nevěda kam, nevěda co.