Mušličky a moře

Melancholické děvče

Vypadala jako Štursovo Melancholické děvče. Vyčesané vlasy, pokrabatělé, pleť bez krve jako socha. Na krku jí svítila hvězdička. Prsty ťukala do displeje telefonu, fialkový lak dodával té neživotnosti na výrazu. Na Můstku zmizela v lapidáriu cestujících. A vagónem někam k Rajské zahradě uháněla stopa melancholie.

Boty

Na Želivského vystupuje z metra muž s květinami. Dvoumetrový manekýn v obleku a poněkud těžkých botách. Ty květiny a ani oblek nepůsobí smutečně, jen jeho boty. A ty prý prozradí vše.

Tetovanka

Náměstí míru prorůstá šlahouny svého těla: jsou z inkoustu a rostou divoce a lesknou se potem. Fortelná blondýna v tílku a červené sukni, s paží celou od květin. Možná se jmenuje Adéla. A běda, jestli ještě nevečeřela.

Obrázky na pomezí

Čas limonád a nahých pohledů, srpen na svém kraji. Zadnice dívek, kypící ze šortek, se lepí k sedačkám autobusů a v kožence potom zůstává otisk jak v mýtické roušce. Těžko si ale někdo vzpomene nazítří, natož po dvou tisícovkách let. Tyhle obrázky nemají valného smyslu, prostě jen jsou. Někde mezi limonádou a nahými pohledy, na kraji srpna.

Mušličky a moře

Možná že pod španělskou oblohou, uprostřed vírů slaného vzduchu a s horizontem perlivého tyrkysu před sebou, kdosi plní své básně mušličkami a mořem. A ony jsou pak jako obrázky pana Joana. Třeba je píše prstem do písku, ty své kruhy, anebo je jen tak vykřikuje spolu s racky, kdo z koho. Tady, daleko v hlubinách pevniny, si musíme mušličky a moře hledat. S mušličkami to není zase tak špatné, dá se říct. Moře, ó moře, to už žádá práci ducha. Alespoň že slunce nám srpen dopřává plnými doušky.  

Večer na sídlišti

Srpnový podvečer, kočka spí, zkrvavělé slunce se opírá do oken protějšího paneláku, takže vypadá jako obytné řeznictví. Sousedi se loučí s návštěvou, ta mizí v propadlišti výtahové šachty. Je čas večeře. Po zdi domu bude se bude plazit vůně menu televizních receptur, prošplhá až k poslednímu patru, mine antény a jako posmrtný pel splyne se signálem. V jeden okamžik byty rozezvučí zprávy, uprchlíci proběhnou domácnostmi, někteří proplavou po hladinách polévek až do svobody. Venku se pak setmí, zacinkají sklenice, zacinkají umíráček. 

Koule ve vesmíru

I tohle město, tak jako všechna, pluje vesmírem. Za nocí, kdy občas ještě vyrážejí hvězdy, je to jasnější. Věžáky čekají jen povolení ke startu. Nikdy nepřijde. Opilé čtvrti jsou taková malá kosmická městečka, kde se experimentuje se stavem beztíže i prudkou gravitací. A milencům proudí skrze žaluzie měsíční světlo, ta závrať má pruhy, jeden jako druhý. Vše se opakuje.