Nepravidelný trojúhelník

První lidé

Pod obrozeným sluncem na konci léta a Smíchova jí dvojice svůj pozdní oběd. Mastný, staoročeský. Pak je čeká Petřín, tam sliby milenců berou vrchu. Počkají až do smrákání, až tamtudy k západu půjde pastelový had červánků? A pak, ve tmě úplnosti, možná oblohou proletí jablko komety. Skutečná krmě prvních lidí. Až dosud jsme hádali, co bude pak, to je už ale známý příběh.

Slaná bujnost

Po železných schodech stoupali k Andělu, pod skleněný dům ověnčený stopami básní. Muž s tváří zabořenou v hrudi urostlé ženy. Trčely z jejích prsou jak zlomený šíp. Bylo horko a kůže se leskly potem, snad tomu milci zachutnala slaná bujnost, snad za tím byla touha po mohutné mořské vlně. Tam nahoře, pod domem poezie, pak bude vyvržen na břeh, jen trochu promodralý. Štěstím.

Nepravidelný trojúhelník

Na Zlíchově pálí cihly. Fortelní chlapi s holými pytlíky běhají po dvorku, přikládají do kotlů a pečují o komín, kamenodárný prst zdvižený k nebi. A o zastávku dál pálili líh. Tam cinkaly láhve, jako cinkají ovečky v stráních, ale tamní chlapi už nežijí; zdecimovala je ta práce s alkoholem jak indiánskou vesnici. A přes řeku do sebe nechávají lidé pálit slunce. Na ostrově blaženců, tam o práci nevědí zhola nic, živi jsou jen nahým zřením. Cihly, kořalka a těla. Nepravidelný trojúhelník jednoho pražského zákoutí. 

Malé podzimní nokturno

Zas delší je stín večera, vpadá doprostřed věcí, aby je připravil o barvy. Roztáhne se po pokoji a zamaluje misku s ovocem a zatěžká mysl. Kdekdo pálí svíce lamp za té nepřízně světla a ovocem z láhve klidní mysl. Zadívá se do obrazu na zdi, v kterém stojí čas. Je na něm člověk v šerosvitné scéně, zádumčivý společník samoty. A prchavá stopa alkoholu kolem. Takové malé podzimní nokturno.