Janin souhlas

„Ahoj miláčku,“ usmál se Radek na Janu sedící za pokladnou, přitom se neobratně snažil schovat ruku za zády.

„Ahoj,“ zvedla hlavu. Neměla čas ani náladu se s ním bavit. „Co tady chceš?“

„Přišel jsem za tebou.“

„Hm.“

Když víc nereagovala, pokračoval: „Přišel jsem se ti omluvit za ten včerejšek.“

„Jestli potřebuješ nakoupit, košíky jsou támhle,“ odsekla. Opravdu se jí to nechtělo rozebírat. Pohlédla na něj a hned se zase věnovala zboží, které k ní přijíždělo na pásu. Projížděla čárové kódy přes čtečku, usmívala se na zákazníka a snažila se dělat jakoby nic.

„Omlouvám se, že tě vyrušuju… mně je to opravdu moc líto. Tady jsem ti něco přinesl,“ řekl a podával Janě kytku.

„Teď nemůžu, nevidíš?“

„Ukaž, Jano, já to za tebe na chvilku vezmu,“ přiskočila na pomoc kolegyně.

„Tak co je? Nevidíš ty lidi? Přišels v tu nejnevhodnější dobu,“ řekla už poněkud smířlivějším tónem a zvedala se ze židle. Odešli opodál.

„Jani, nezlob se. Fakt mě to mrzí. I to že jsem přišel v tak blbou dobu, ale hlavně to, co jsem ti včera řekl. Mně to úplně vyrazilo dech, vůbec mě nenapadlo, že by se nám dvěma mohlo něco podobného stát.“

Musí ji zkusit znovu zpracovat. Nepočítal s tím, že by se mu to povedlo hned teď, ale třeba večer… Ta situace mu udělala čáru přes rozpočet, který se nazýval bezstarostný život. Ještě nějakou dobu by si měl užívat, ne se starat.

Jana se na něj dívala, ruce měla překřížené pod prsy a čekala, co dalšího z něj vyleze.

„Tady. Koupil jsem ti kytku,“ podával jí květiny. „A ještě něco,“ vylovil z pod bundy bonbonieru.

To Janu rozesmálo. „Ty mi neseš do obchodu čokoládu? Budu k ní potřebovat účet,“ a když viděla jeho nechápavý výraz, dodala: „abych ji nemusela zaplatit.“

„No, já ho ale nemám.“

„Tak mi ji dáš až večer. Jo, je ti odpuštěno. Už musím. Tak večer,“ dala mu pusu na tvář a vrátila se ke své práci. Od pokladny se dívala, jak jí mává a usmívá se. Vypadal šťastně, Jana se na něj taky usmála a na chvilku se zasnila. Viděla se s ním za slunečného teplého odpoledne v parku, on pyšně tlačil kočárek, lidé do něj nakukovali a obdivovali jejich miminko. Z představ ji vytrhla zvědavá kolegyně.

„Co provedl?“

„Ále, vlastně ani nic,“ odbyla ji Jana. To je nadlouho, pomyslela si. Svěřovat se jí nechtělo, na takové povídání bude ještě času dost.

Z práce spěchala rovnou domů. Když otevřela dveře bytu, ze všeho nejdřív ucítila cigaretový kouř. Proč musí matka pořád kouřit doma? Kdo to má čichat?

Pak si na chodbě všimla pánských bot, které ještě neznala. Raději se co nejrychleji zavřela v pokoji. Myslela na Radka, věděla, že ji má rád a že včerejší výbuch byl jen z nečekaného překvapení.

***

Když se potkali na náměstí, dal Radek Janě pusu se slovy:  „Půjdeme dnes k nám. Naši šli do kina a přijdou nejdřív kolem desáté.“

Jana celou cestu povídala o dítěti, jak se na něj těší, jak se bude malé jmenovat, kde budou bydlet, ale taky o tom, že se nemusí brát. Není to nutné. Radek se sebezapřením držel jazyk za zuby a poslouchal.

Když přišli domů, ucítila příjemnou vůni parfému. Takový rozdíl oproti tomu, co ji vždycky praští do nosu u nich doma. Radek jí nabídnul skleničku vína, ale Jana zavrtěla hlavou, že nechce. Určitě to nemyslí vážně a jen ji tak zkouší.

„Vždyť víš, že nemůžu. Nechci, aby se mi narodil nějaký blbeček.“

„Neboj, žádný blbeček se ti nenarodí. Jedna sklenička ti nemůže nic udělat. Navíc, víno je zdravé, rozproudí krev, a tak. Říká se to přece,“ hezky se na ni usmál a plnil druhou skleničku.

„To stačí!“ vykřikla, když viděla, že by brzy přelil. „Tuhle hodně plnou si vezmeš ty.“

Říkala si, že bude jen pomalu ucucávat a snad to ani všechno nevypije.

„Tak na tvoje zdraví, Janičko,“ podíval se jí Radek do očí, cinknul do sklenky a poté si dvakrát zhluboka loknul. Jana si všimla, že má ssklenku najednoou téměř prázdnou. To přece není možný, aby to tak rychle vypil, oklepala se jen při pomyšlení, že by ona sama pila víno tímto způsobem.

Trochu usrkla. „Hm, moc dobré…“ a točila stopkou sklenky v ruce. „Měli bychom si promluvit o tom, co dál.“

Dívala se, jak v něm zmizel zbytek vína. Beze slova se otočil a nalil si další.

„Dál? Já myslím, že není co řešit. To, co jsem ti řekl včera, platí. Vždyť nemáme kde bydlet, nemáme ani na ten blbý kočár!“

„Ale vždyť jsi přišel za mnou a omluvil se.“

Sevřel rty. To je vážně tak pitomá? Obrátil do sebe další sklenku.

„Ty se chceš opít?“ nedokázala se nezeptat.

„Ha, opít se, dobrý nápad. Máš pravdu, chci se opít. Taky ti chci říct něco, co bych ti jinak asi neměl odvahu říct,“ šel k lednici a vyndal láhev rumu. Tu měli doma vždycky, aby bylo čím ovonět buchty. Dnes pro něj našel mnohem lepší uplatnění.

„Ty mě napínáš. Co je to? Už jsi to řekl vašim? Já doma ještě nic neřekla.“

„Ne. A ani neřeknu a ty taky neřekneš,“ pokýval hlavou a pokračoval. „A víš proč? Protože nebude co. Nechci být otec, nechci být rodina, nechci se ženit. Jestli chceš, můžeme si najít garsonku a bydlet spolu. Ale bez dítěte. To je asi tak všechno.“

Jana ztuhla. „Nechceš být otec? Ale to už jsi. Ještě jsem sice nebyla u doktora, ale to malé už roste, za chvilku to na mně půjde vidět. Ty mě s ním chceš nechat samotnou? Vždyť víš, že bych to nezvládla.“

„No, tak to dej pryč. Myslím, že není nic jednoduššího. A vůbec, nemáš ani žádné břicho. Kdo ví, jestli sis to všechno jen nevymyslela.“

„Pryč!? Já myslela, že sis to rozmyslel. A proč já bych si něco takového vymýšlela? Už cítím, jak kope, jak se tam uvnitř převaluje a ty chceš, abych to dala pryč?!“ dívala se na něj a nevěděla, co by mu řekla. Co by na něj mohlo zapůsobit tak, že by změnil názor? „Tobě nevadí, že by se z tebe stal vrah? Prachobyčejný sprostý vrah?!“ řekla, aby ho zahnala do kouta.

Je snad praštěná? Honilo se zase v hlavě Radkovi.

„Jaký vrah? Co to meleš? Copak dýchá, jí… a tak?“

„To sice nedýchá, ale žije a někdy je to docela hodně poznat. Právě teď!“ vykulila oči a chytla se za břicho. „Podej mi ruku, ať to taky ucítíš,“ řekla a snažila se ho chytit za ruku a položit ji na správné místo.

Ale Radek rychle ucuknul, a kdyby mu to nebylo trapné, schoval by si ruku za záda. Rději si šel nalít dalšího panáka.

„Proč jsi rozdělával to víno, když ho nepiješ?“

„A co, máš s tím problém? Chceš na mě hodit nějaké těhotenství a ještě mi budeš kecat do toho, co budu pít?!“ pomyslel si něco o kamarádech a o tom, že měli pravdu. „Tak to ne, to ti nevyjde. Ze mě nikdo blbce dělat nebude, ani na mě házet něco, za co nemůžu.“

Janě bylo do breku. Proč jí to dělá? Vždyť přece ví, že nikoho jiného nemá, vždyť přece ví, že ho má ráda. Jen jeho. Bude to vypadat hloupě, ale od té doby, co se poznali, ji jiní nezajímají. Vždycky byl hodný, milý…

„Co na mě tak civíš?“ slyšela jakoby z dálky.

Ale to už je, zdá se, minulost. Člověk, na kterého se teď dívala, byl někdo jiný. Za ten jeden rok, co se znali, se párkrát opil. Byl pak agresivní a snažil se s kluky vyvolat hádku a bitku. Ale na ni byl vždycky hodný. Až dodnes.

„Nic. Radši půjdu. Ahoj,“ zavzlykala. Cestou ke dveřím se prohrabovala v kabelce a hledala kapesník.

„Jen si jdi. Konečně z tebe vylezlo něco rozumného,“ ušklíbl se. Jo, je to od něj hnusné, ale on teď nepotřebuje ani dítě, ani rodinu. To tak! Žádný otec z něj nebude. Možná jindy, mnohem později.

***

Přišla domů. Tentokrát se jí nepodařilo nepozorovaně proklouznout do pokoje. Matka slyšela v zámku rachocení klíče a přišla ji přivítat. Přivítání spočívalo v navenek milém pohlazení po paži, ale doopravdy ji silně štípla.

„Co tady už děláš? To jsi nemohla být ještě chvíli venku? Říkala jsem ti, ať přijdeš později.“

„Au, to bolí, pusť.“ Matka ji stále držela a štípala. Jana cítila z jejího dechu alkohol a cigarety. „Budu tam mít modřinu.“

„No, aby tě neubylo,“ odsekla matka a paži pustila. Teprve potom Jana zalhala, že Radkovi rodiče přišli dřív a tak šla raději domů.

„Víš, tak mě napadlo,“ změnila matka tón, „už spolu s Radkem chodíte dost dlouho. Že by ses možná mohla přestěhovat k nim.“

 „Cože?“ Jana nevěřila tomu, co slyší. „I když, tušila jsem už dlouho, že chceš, abych vypadla. Promiň, zapomněla jsem, že tu nejsem žádoucí, že jsem od začátku nechtěné dítě. Ale neboj, už ti dlouho zaclánět nebudu.“

„Ale tak to není,“ snažila se mile usmát, na tváři se jí ale objevila zvláštní grimasa. „Jen si myslím, že byste si třeba mohli vyzkoušet, jaké to je, bydlet spolu. Mají peníze, možná by vám mohli ze začátku pomoct…“

Jana nic neříkala, dívala se na svou matku a čekala, co z ní ještě vypadne.

„Víš, my bysme si to s Jardou chtěli vyzkoušet taky. A tak…“ dál už nic říct nestihla. Jana jí skočila do řeči:

„A tak bych měla zmizet, abyste si to mohli zkoušet pěkně o samotě,“ utekla do pokoje. Sedla si na postel zády ke dveřím, aby matka neviděla, že se jí do očí derou slzy.

Radek ji nechce, matka ji nechce. Uvnitř jí roste cosi, co zase pro změnu ona neví, jestli chce nebo nechce. Chovala by se i ona stejně? Poznalo by, že ho vlastně nechtěla? Zase kope. Instinktivně si začala břicho hladit, ale to už matka zavírala dveře.

Jana se snažila nastalou situaci rozebírat ze všech možných stran, ale nedokázala řešení najít. Nejlepší by bylo, kdyby opravdu odešla. Někam, kde ji nikdo nezná, kde by si našla práci a začala nový život. Ale copak může ve svém stavu? Když řekne, že si myslí, že je těhotná, každý se jí nejdřív vysměje a pak odmítne. U lékaře ještě nebyla, nejdřív si myslela, že se jí zpozdily měsíčky. A pak na to zapomněla. Špatně jí nebývalo, a to se pak zapomene lehce. Až jednou ucítila ty zvláštní pohyby v břiše, začala znovu počítat. Výsledek se jí nelíbil. Uvědomila si, že cosi důležitého přehlídla. Kolikrát od matky slyšela slova o zničeném životě? Možná až moc často. Ale pak si uvědomila, že bude maminka, že Radek bude .... co vlastně? Ten co ji opustil.... 

Její myšlenky nabraly nový, opačný směr. Protože život měl teprve začít, ne skončit. Začít. Těšila se, že všechno bude lepší, že budou s Radkem… S Radkem…

To už ale neplatí. Teď to pro ni byla jedna studená sprcha za druhou. Tak on se přišel omluvit, jen proto, aby se znovu pokusil ji donutit jít na potrat? Stejně už je pozdě, vždyť se hýbe. Ale i kdyby nebylo, tak by to neudělala. Nemohla by. Do smrti by měla výčitky, že toho malého bezbranného tvorečka zabila.

A teď matka. Jak by asi zareagovala, kdyby jí oznámila, že je těhotná, že ji Radek nechce a že se tedy nikam stěhovat nebude? Vyhodila by ji? Někdy dělala věci, které nedokázala pochopit. Kolikrát měla pocit, že na ni křičela jen proto, že si potřebovala vybít vztek. Jí nic prozradit nemůže.

Najde si bydlení. Ale jak a z čeho to všechno bude platit? Ze svého malého platu si nemůže dovolit vzít hypotéku a koupit byt. Poprvé zalitovala, že nešla k závěrečným zkouškám. Už mohla mít v ruce výuční list, pracovat jako kadeřnice a přece jen se mít o něco líp, než když sedí za kasou.

Bylo už dost hodin, když se vplížila do koupelny. Prohlížela se v zrcadle a pozorovala rostoucí břicho. Jak bude vypadat za měsíc? Kolik přibere? Bude na ní těhotenství patrné na první pohled, nebo to pozná jen ten, kdo ji zná?

Pustila sprchu. Jak je možné, že nějaká holka porodila sama tajně a nikdo o tom nevěděl? Nemohla by to udělat taky tak?

To je nápad. Až to na ni přijde, tak si někam zaleze a porodí! A co pak? Odnese miminko do babyboxu! Jenže tady žádný není. Musela by s ním jet až do Brna. V čem a jak by ho tam vezla? Co kdyby ji někdo viděl? I tuto možnost zavrhla, bylo to moc komplikované.

Nic jí nevychází. Bezradná a nešťastná, že je na to na všechno sama, stála pod sprchou. Pohled jí padnul na nohy. Hm, potřebovaly by oholit. Žiletky! Určitě tu někde musí být žiletky, pomyslela si a vylezla ze sprchy je hledat. Našla několik holicích strojků, ale nedokázala z nich žiletky dostat. Mrskla strojkem o umyvadlo. Když se utírala, říkala si, že je to možná dobře. Asi by neměla odvahu říznout se do kůže. Je zbabělec.

S pocitem, že jí nezbývá nic jiného, než žít dál, si v posteli zapnula notebook. Koupila ho v bazaru ze svých prvních našetřených peněz, ale jí bohatě stačil. Otevřela Seznam a zadala do vyhledávače babybox. Po chvíli notebook zklamaně zavřela. Nejbližší byl opravdu až v Brně.

Ráno se probudila unavená, pod očima měla tmavé kruhy. Nejraději by se otočila na druhý bok a z postele ani nevylézala.

Nakonec přece jen vstala, šla do práce, tam si sedla za pokladnu a odbyla si svých osm hodin.

Dny plynuly pořád stejně. Výjimečně obsluhovala v uzeninách a pak šla buď domů, nebo bloumala po městě. V práci si připadala jako robot. Všechno dělala tak nějak mechanicky.

Návštěvu gynekologa stále odkládala, i když moc dobře věděla, že by k němu jít měla. Už jen proto, aby zjistila, jestli je miminko zdravé. Jenže jestli tam půjde, bude těhotenství známá a jasná věc. Bude tu další člověk vědět, že má na svět přijít někdo nový. Musí to utajit stůj, co stůj. Pak s ním pojede do babyboxu. Jen přežít těch dlouhých devět měsíců. Vlastně, už míň. Kolik asi? Ale i tak budou hrozné.

S kamarádkami se přestala stýkat. Bála se, že by na ní mohly něco poznat. Místům, kde by mohla potkat Radka, se raději vyhýbala. Určitě by se při pohledu na něj rozbrečela.

Snažila se chovat jako dřív. Snažila se jíst jako dřív, aby nepřibrala, ale i přesto jí najednou bylo všechno oblečení malé. Chtě nechtě, se vypravila do second handu. Zrovna si vybírala kalhoty, když zaslechla rozhovor dvou žen, které si prohlížely zboží kousek od ní.

„Ale, prosím tě, jak to asi může skončit. Mlátí ji pořád a je to čím dál tím horší. Jednou ji zabije.“

„No, já si všimla, že má občas nějakou tu modřinu, ale vždycky mi to dokázala vysvětlit.“

„Jo, a jak, prosím tě? Že spadla se schodů?“

„Jednou i to. Když měla zlomenou ruku.“

„Jenže tentokrát skončila ve špitále s nějakým vnitřním zraněním. Kolikrát jsem jí říkala, aby se s ním rozvedla. Kolikrát jsem jí říkala, aby ho udala. Nebo minimálně, aby se informovala, jak to chodí v tom novém azylovém domě ve Vyškově.“

V azylovém domě?! Dál už Jana neposlouchala. Jak to, že ji to nenapadlo dřív?

Rychle zaplatila a spěchala domů. Jen co se zula, utíkala do pokoje, zapnula počítač a začala hledat. Azylových domů pro těhotné bylo jen pár.

Pročítala podmínky, které bylo nutné splnit, aby jí azyl poskytli. Možná by to mohlo vyjít. Bude muset za pobyt samozřejmě platit, práci si určitě najde, může dělat cokoli a pokladní je pořád někde potřeba. Měla by si s sebou přinést těhotenský průkaz… zarazila se. Těhotenský průkaz?

Ale četla dál a za chvilku si oddychla. Prý jí návštěvu u gynekologa můžou zařídit.

Hned, dokud se jí tento nápad jevil, jako nejlepší z možných, napsala do třech azylových domů e-mail.

Dobrý den,

je mi 19, jsem svobodná a asi těhotná. Asi píšu proto, že jsem ještě nebyla u lékaře, ale pohyby cítím už dlouho. Nevím, co mám dělat, na koho se obrátit. Přítel mě nechal, matka mě doma také nechce. Mám strach, že se o dítě sama postarat nedokážu, uvažovala jsem i o baby boxu… sebevraždě… ale kdybyste mi pomohli, mohla bych dát dítě hned po porodu k adopci. Nemám na výběr.

 

Podepsala se, uvedla adresu, telefon a čekala na odpověď. Během půl hodiny si třikrát otevřela schránku. Nic. Odpověď žádná. Věděla, že teprve e-mail odeslala, že si někdo musí sednout, zapnout počítač, dopis přijmout, přečíst a nakonec napsat odpověď. Ale nemohla si pomoct, shránku do večera otevřela ještě několikrát.

Už se viděla v novém prostředí, kde bude jako nepopsaný list, lidé budou poznávat ji, ona je… Možná se Janě v novém místě zalíbí a najde si tam potom nějaké malé bydlení. Třeba v podnájmu, garsonce, na ubytovně, možností je spousta a zůstala by tam. Co pěkného ji tady čeká? Nic.

Jak zná svou matku, vidina volného bytu, jí určitě udělá velkou radost. Možná větší, než si byla ochotna připustit.

Ucítila kopnutí.

Taková rána. Úplně viděla, jak se jí v jednom místě vyboulilo břicho. Co do mě pořád kopeš? Prcku jeden malý. Já nejsem žádná fotbalová branka. Proč pořád rosteš? Za chvilku už budeš tak velký, že se budu valit jako kulička. Ještě chvilku počkej, než se odsud odstěhujeme. Doufám, že to bude brzy. Už je to tu pro mě jako denní noční můra. A moc si na mě nezvykej, já si na tebe taky nezvykám. Bude to tak lepší. Pro nás pro oba.

Sotva otevřela ráno oči, šla zkontrolovat poštu. Pořád nic. Bez nálady vyrazila do práce. Odkroutila si svých osm hodin, ani nevěděla jak. Myšlenkami byla pořád u svého dopisu, napadaly ji další a další věci, které měla uvést a neuvedla. Co když ji kvůli tomu odmítnou? Jako vždy věděla přesně, co měla, až už bylo pozdě.

Doma její první kroky vedly opět k notebooku. Svítila na ni žlutá obálka. Tolik chtěla odpověď na svůj dopis a teď, když ji tam má, se ji bála otevřít. Pak si řekla, že bez toho se nic nedozví a poštu rozklikla.

 

Dobrý den Jano,

přečetla jsem si Váš dopis, ze kterého jsem vyrozuměla, že žádáte o poskytnutí azylu do doby, než se Vám narodí dítě, o které se nemůžete starat a které jste se rozhodla dát k adopci hned po porodu a potřebujete se poradit, jak máte postupovat.

K lepšímu rozhodování Vám uvedu několik důležitých informací….

 

Četla se stále větším zájmem. A stále více cítila, jak noční můra pomalu odlítá.

Pustila si hudbu a začala v pokoji radostí tančit. Přece jen nebude tak zle, přece jen vše dobře dopadne. Přece jen nebylo nutné skákat z mostu, hledat žiletky, nemusí rodit někde potají a nosit novorozeňátko do baby boxu. Nemusí se bát, že by byla dítěti špatnou, neschopnou matku, protože se o ně postará nějaká hodná, chytrá, vzdělaná paní, která vlastní děti mít nemůže a tolik by je chtěla. Ona by chtěla taky, ale teď to nejde…

V tom se prudce otevřely dveře a v nich stála matka. Cigaretu v jedné ruce, skleničku v druhé.

„Co to tady vyvádíš? Okamžitě to ztlum!“

„Mami, ty jsi doma? Já myslela, že máš být dnes první den v práci. A slíbila jsi, že budeš kouřit jen na balkóně,“ v Janině hlase bylo patrné podráždění.

„Na balkóně mi byla zima. V práci jsem se jim nelíbila. Prý jsem pomalá, pořád chodím na záchod a jiní musí dělat za mě,“ napila se a potáhla si. „A to jsem byla jen třikrát,“ dodala a šla ke své dceři.

„Jak to, že ty už jsi doma? A ještě si tu tak tancuješ… Co Radek? Od kdy budete spolu? Zdá se, že se nějak cuká… Jo, děvče, všichni jsou stejní… Nejdřív slibují a pak zdrhnou.“

Ze zkušenosti už Jana věděla, že nemusí nic říkat, matka ze sebe vysype všechno sama.

„Zůstaly jsme zase samy. Jarek vzal včera nohy na ramena. To jsem jen chtěla, abychom bydleli spolu a pak jeli na dovolenou. Jenže to by se prý musel rozvést. Chápeš? On byl ženatý. Prevít jeden. Já ho tady hostila, živila… no živil on mě, ale měl střechu nad hlavou a on si je klidně ženatý,“ povzdychla si. „A já si myslela… co jsem si vlastně myslela? Vždyť je to jedno,“ dopila.

„Mami, víš, já se s Radkem taky rozešla. Ale stěhovat se možná budu. Ještě nevím, ale hledám si bydlení a něco se mi už rýsuje.“

„Ale nepovídej? A kde bys na to, prosím tě, sama vzala?“ odtáhla se od ní matka s nevěřícným výrazem a odklepla popel do prázdné sklenky.

„V jedné ubytovně bude možná místo. Asi za měsíc bych to mohla vědět na jisto,“ zalhala.

Matka se usmála, ba co, rozzářila se, otevřela náruč a začala svou dceru objímat. Musela ale opatrně, protože sklenku ani cigaretu nehodlala pustit. Jana nevěděla, jestli ji má také obejmout. Ruce se jí několikrát zvedly a zase klesly, aby nakonec skončily na matčiných zádech. Pohladila ji a čekala.

„Holčičko, ty jsi tak šikovná! To dá rozum, jsi přeci moje. A už budeš úplně samostatná! To je dneska vzácnost, mít samostatné děti. Slušné a samostatné,“ objetí skončilo. Pokývla spokojeně hlavou nad tím, jakou má dceru a šla do kuchyně.

Nejspíš si musí jít dolít, pomyslela si Jana. Nač čekat? Vzala mobil a vytočila číslo.

Do azylového domu přišla za dva týdny. Nikdo se jí na nic nevyptával, nikdo z ní netahal rozumy. Naopak pomohli jí s řešením všech nutných právních formalit.

Lékař odhadnul šestý až sedmý měsíc těhotenství. Musela dodržovat určitý režim, ale to byla maličkost. Zbývající čas utekl jako voda. Najednou jela v bolestech do porodnice.

Na sále byli už dopředu srozuměni, že dítě mamince nemají dávat do náruče. Když Jana, vysílená a zpocená, uslyšela křik miminka, tolik si přála ho vidět. Aspoň na chviličku, tolik si přála si ho pochovat. Už, už chtěla natáhnout ruce, když sestra malý uzlíček odnesla vedle do místnosti. Jana otočila hlavu na druhou stranu a odevzdaně zůstala ležet.

Místo novorozence jí sestra přinesla k podpisu papír nadepsaný jako „Souhlas s osvojením“. Jana beze slova podepsala.

Čas se zastavil a zůstalo jen prázdno. Prázdno a bolest. Zoufalství, ale i naděje.

---