Kafe s rumem

           Tak jsi jako každý ráno zase otevřel oči a Ona jako každý ráno leží vedle tebe. Bylo by to poetický, kdyby to nebyla jenom rutina. Sleduješ, jak se jí chvějou oční víčka. Snad znovu se jí zdá o… o čem se jí vlastně každou noc zdá? Řekla jen, že se jí ten sen vrací pořád dokola. Posloucháš, jak tlumeně oddychuje. Rutinně.

          Ráno, někdy mezi první cigaretou a posledním litováním sebe samotnýho, za tebou přijde v noční košili. Říká ti, že tak to prostě nejde. Že nemůže spát vedle někoho, kdo pro ní znamenal tolik, že jsi teď úplně někdo jinej. Ať chrápeš třeba na zemi. Vzpomeneš si na Bukowskiho.

              „…and how you gave me everything you had and I offered you what was left of me.“

             Všechno nebo nic. Přiliješ si do kafe trochu levnýho rumu. Poetický…

         Snažíš se uklidit si v hlavě. Každá sebelepší nebo sebehorší vzpomínka má svoje místo. Jde o to je najít. Pokřivený představy o dokonalosti tvojí i světa ve kterým se znáš.

             Don’t pretend you know me, cause I even don’t know myself.

             Tak.

           Kdo má právo dělat ze mě ideálního člověka? Ať už ten ideál vypadá jakkoliv a je stvořenej kýmkoliv. Jsem rozbitej, jako 7 miliard lidí na tomhle světě. A Ona to ví. Vždycky to věděla. Když si četla mý pokusy o poezii a smála se tomu, že si říkám básník. Když sledovala moje roztěkaný pohyby. Když poslouchala, jak se snažim vyplivnout všechny svoje myšlenky najednou, aniž by pak dávaly nějakej smysl.

             Jak jsem Jí měl dát klid duše, když – a dost marně – hledám ten svůj?

           „Hele dneska jedu za kamarádem, přijedu asi pozdě.“ A proč to mám vědět? (Přijde mi blbý, abych ti říkala, když jdu pryč nebo když se vracim.)  Teď mám asi žárlit.

           Kafe s rumem je pěkně hnusný. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel nad tím, proč ho piju. Asi z povinnosti, protože ho má rád můj táta. S úšklebkem ho půlku vyleju do záchodu. Studený kafe je pěkně hnusný. Užmoulám si další cigaretu. Na tom namodralým kouři není nic poetickýho. Jen další klišé dnešní doby. Odklepávám popel do dřezu a poslouchám, jak zasyčí, když dopadne na zbytky vody. Vajgl vyhodím z okna a pozoruju, jak se mění v malinkatou bílou tečku.

             Pak se obleču a jdu ven.

             Bylo by to poetický, kdyby to nebyla jen posraná rutina.