Skok do propasti

Čechy, 906 po Kr.

Zběsile hnala koně lesem. Dlouhé vlasy za ní vlály jako vojenský praporec. Vratislav jel okouzleně za ní. Pevně svíral hřívu svého koně a představoval si, jak noří prsty do těch nádherných temných vln, které se vzdouvaly větrem daleko před ním. Byla mnohem lepší jezdkyně, než on. Poznal to už tehdy, když jejich kmeny společně pořádaly lov, aby byl přes zimu zajištěn dostatek potravy.

„Kam to jedeš?!“ zavolal na ni. Obrátila se v sedle a usmála se svými ostrými zuby. Kůň se prudce zastavil. Draga seskočila a hnala se dál. Na konci ostrohu zela roklina, do níž ústil proud Vltavy. Vratislav také seskočil z koně a pustil se za ní. Zastavili se na okraji. Vyzývavě na něj pohlédla.

„Troufáš si skočit?“

Podíval se dolů. Neměl z vody strach. Naopak jeho zemřelá žena se vody bála natolik, že zakazovala malému Václavovi se mýt. Draga se do všeho vrhala po hlavě. Skočila by i do jámy pekelné.

„Když skočím, staneš se mou ženou?“ otázal se s lišáckým úsměvem. Měl tu otázku na rtech už dlouho. Smuteční doba za první ženu již uběhla a Václav, ačkoli láskyplně opatrován babičkou Ludmilou, postrádal matku. Draga se hlasitě zasmála. Chytil ji za ruku a vrhli se dolů. Oba křičeli.

„Jakže?!“ zalomila rukama kněžna Ludmila.

„Už je to tak, matko,“ stál na svém mladší syn, „hodlám se opět oženit.“

„Vratislave, synu. Tolik lepších dívek z okolních kmenů by rádo stálo po tvém boku. Proč právě tahle… tahle divoženka?“

„Ujišťuji tě, matko, že není o nic horší, než ostatní dívky. Udržujeme přece s Havolany dobré vztahy. Její otec se sňatkem souhlasí. A nadto je srozuměna s tím, že se po svatbě nechá pokřtít.“

„Ani já proti svatbě nic nenamítám, bratře,“ ozval se starší Spytihněv. „Pravá cena každé ženy se pozná teprve časem. Bude-li ti rodit děti, získal jsi nejlepší ženu, jakou můžeš mít.“

Ludmila i Vratislav smutně sklopili oči. Vládnoucí Přemyslovec nebyl požehnán potomky. Už několik let se s Vratislavem počítalo jako s příštím panovníkem.

Byla sice více než polovinu života oddanou křesťankou, ale stále měla ve zvyku spoléhat se na svůj vnitřní pocit. Ta dívka, Dragomira z Havolanů ze Stodor, jí nebyla po chuti. Ludmila stála na dubové tribuně Pražského Hradu a sledovala příjezd své budoucí snachy. S lehkým opovržením si prohlížela její příliš sporý oděv a zarostlé pohanské družiníky. Černovlasá, temnooká, divoce se usmívající. Bohyně Morana! Ludmile se zatočila hlava, když si vzpomněla na jednoduchou dřevěnou sošku, kterou uctívala jako dítě. Opět se s ní setkává. Zvedl se vítr a zadrhl jí kolem hrdla její vdovský závoj. Bezděčně se upravila a vydala se dolů, aby ji přivítala. Vratislav zářil štěstím. Spytihněv křečovitě svíral ruku své jalové plavovlasé choti a pozoroval Dragomiru zpod svých hlubokých smutných očí.

Křest bude zítra, kdepak po svatbě, rozhodla Ludmila v duchu. Majetnicky k sobě přivinula malého Václava. Nebylo tomu třeba, Dragomira o dítě nezavadila ani pohledem. Ludmila ráda cítila vnukovu přítomnost. Dávno si umínila, že ho povede životem sama, vychová z něj důstojného Přemyslova nástupce. Nikdo tomu nesmí stát v cestě. Nikdo, ani ta stodoranská Morana a její budoucí synové.

Zvedla hlavu a střetla se s jejím pohledem. Dnes více, než kdy jindy, měla Ludmila pocit, že se setkala se svým osudem.

:::::::::::::::::::::::::::::::

Doplňující poznámka:

Názor, že sv. Václav nebyl pokrevním synem Drahomíry ze Stodor jsem poprvé slyšela na přednášce jednoho historika. Vzhledem k pozdějšímu vývoji vztahů mezi nimi to pokládám za velmi pravděpodobné.