Kouzlo

"Prej když to, co si přeješ, napíšeš na papírek a pak ho spálíš, nebo možná zahrabeš do země, už nevím, ale prej se ti pak to přání splní. Je to starý budhistický kouzlo. Indiáni tak prý píšou na šípy..."

"Ale, Ivo, Indiáni přece nejsou budhisti, ne?"

"Ne? A co by jako byli, Hani? Vždyť muslimové ani křesťani to nejsou. Musí to bejt budhisti, vždyť přeci přišli z Asie..."

"To není žádný kouzlo," vložila se do hovoru Jitka. "Ségra o tom, četla v knížce. Není to nic překvapivýho. Jmenuje se to neuroplastityda nebo tak nějak. Prostě, že když něco napíšeš na papírek, tak si pak na to dáváš větší pozor a víc si toho všímáš. Asi jako když si koupíš novej mobil, taky máš najednou pocit, že potkáváš v jednom kuse lidi s tím samým telefonem."

"Co má s tím tvým neuroplastem společný to, když potřebuješ, aby se ti splnilo přání?" divila se Iva, která už v sobě měla nejednu skleničku cabernetu.

"No, třeba že si přeješ naučit se Španělsky. Když si to napíšeš, tak se ti to zafixuje do podvědomí a tobě pak stačí jen koutkem oka zahlídnout reklamu na kurz španělštiny a hned to zaregistruješ, protože seš na to podvědomě nastražená. Chápeš?"

"Nevím, asi jo. Ale jak to může pomoct tady Hance, aby potkala ideálního chlapa," vrátila se pragmatická Iva k původnímu tématu. To, že se dnešní oslava Hančiných osmnáctých narozenin konala jako dámská jízda, nebyla ani tak volba, jako spíš důsledek toho, že Hanka neměla kluka.

Jako správné kamarádky se jí Iva a Jitka po pár skleničkách vína snažily dávat cenné rady.

"Tady máš tužku, tady ubrousek a piš," nakázala Iva.

"A co mám psát," bránila se Hanka, která nechtěla přijmout fakt, že nemít kluka je nějaké stigma. Ale zase se nechtěla bránit moc, aby nevypadla jako kráva. Iva s Jitkou kluka měly, a tak jim mohla těžko odporovat.

"No piš, jak by měl vypadat tvůj ideální chlap, je to jenom sranda," pobízela ji Jitka a zvědavě nakukovala přes rameno. "Třeba je to fakt kouzlo a ono se ti to splní, co ty víš."

"Tak jo," rezignovala Hanka. "Hlavně by měl být hodnej."

Iva vyprskla a světácky kroužila sklenkou, jako by chtěla víno řádně provzdušnit. Místo toho se však jedna zbloudilá vlnka přehoupla přes skleněný okraj a ulpěla na ubruse jako varovná červená stopka.

"Koukám, že pohár střízlivosti přetekl," glosovala lakonicky Iva své faux pas.

 

"A co třeba hezkej, to by neměl být? Co takovej vysportovanej svalovec?" vyzvídala Jitka.

"No, to ani nemusí. Mně ta jejich muskulatura nijak neimponuje.“

"Souhlasím! Mně se taky muž kulaťůra nelíbí," hlásila Iva a šlehla pohledem po otylém číšníkovi.

"Stačí, když nebude úplně ošklivej," pokračovala Hanka. "Taky by měl být slušnej. Ne, aby při každý příležitosti nadával jako špaček."

"Ladislav Špaček?" zeptala se nechápavě Iva.

"Ne, prostě jenom aby nebyl sprostej."

"No, tak to tam napiš. Ségra říkala, že v tý knížce psali, že to má být co nejpřesnější. Co nejvíc podrobností, takže ne jenom že by měl být hodnej, to je moc obecný."

"Tak jo, měl by mě chránit. Ne, že by to musel být nějakej Rambo, ale prostě aby měl o mě starost. A měl by umět řídit auto a spravit pračku."

"Spravit pračku? Ty seš blbá, proč by měl umět spravovat pračku?" smála se Iva

"Já nevím," bránila se Hanka. "Mělo to být konkrétní. Tak mě napadlo toto."

"A proč to auto," vyptávala se Jitka. "To jako, že by neměl bejt chudej?"

"Ne, nemusí mít auto, ale musí ho umět řídit, protože já to neumím a bojím se to učit."

Tři kamarádky společnými silami pokořily džbánek vína, při kterém se jim podařilo vyjasnit, že hledaný ideální chlap by měl být modrooký asi sto osmdesát centimetrů vysoký a štíhlý. Měl by být věrný a taky by měl mít rád děti. Na tom Hanka trvala.

***

Kouřový signál hořícího ubrousku neomylně vylákal vrchního na válečnou stezku.

"Pane hospodo, ještě jeden džbánek toho kabaretu prosím," objednávala ztěžklým jazykem Iva.

"Myslím, že kabaretu už bylo dost, dámy," odtušil číšník. "Připravím vám účet."

 

Iva s Jitkou doprovodily Hanku až domů a spolu pak pokračovaly dolů k sídlišti. Okna domku byla tmavá, jak Hanka doufala. Rodiče už spali. Chodívali vždycky spát před desátou. To bylo dobře. Nemusí vědět, v kolik se vrátila. Měla být doma v jedenáct a teď už mohlo být tak půl druhé. Hanka opatrně otevřela dveře. Snažila se co nejtišeji vyzout a přejít přes předsíň. Podlaha zavrzala. Hanka se lekla a instinktivně pohlédla ke dveřím do kuchyně.  Stál tam. Byl to on. Štíhlý, sto osmdesát centimetrů vysoký. Nepotřebovala světlo, aby věděla, že ji právě propichuje chladným pohledem svých modrých očí.

"Takhle se chodí domů," řekl až příliš klidným tónem, který byl horší než pár facek. Byl vzhůru kvůli ní. Měl o ni starost. Věděla, jak se bude zítra tvářit, a to ji mrzelo. Zpropadenej ubrousek, že já tam nenapsala, jak má být ten chlap starej, posteskla si Hanka.

Dřív než Jitka s Ivou dorazily k první řadě paneláků, přišla jim oběma esemska: "Funguje to. Uz jsem ho potkala, bohuzel o par hodin driv nez bych si prala."

---