Koncert Paula McCartneyho na Estádio Castelao ve Fortaleze, Brasil

Historie je jiná země.

V podvečerním šeru se celá vstupní strana obchodního centra Breda leskla světly. Pošusta se blížil ze strany k otáčivým dveřím a nevšiml si, že po stranách mají skleněné zástěny. Jak rychle rázoval, vrazil vší silou levou stranou obličeje do zaobleného skla.

Vedle něho se ozvala salva smíchu:

„Strejda se praštil!“  

Kradmo se poohlédl. Stála tam skupina studentů. Dokonce možná z jeho školy. Nikoho z nich na první pohled nepoznal, ale ten posměšný výrok byl podezřele přidušený, jako by ho na poslední chvíli poznali. Raději rychle zaplul do lítaček tentokrát na správném místě a odkráčel z dohledu těch posměváčků.

Za rohem se Pošusta posadil na takovou tu typickou lavici v nákupním centru. Neměla opěradlo a byla tvrdá. Mimoděk zamířil prstem na lícní kosti do místa, kam se praštil.  Ucítil něco vlhkého. Na prstu uviděl krev. WC bylo o dvě patra níž. Kolik lidí ho uvidí, než tam dojde? Raději si udělá selfie a zkontroluje si, jak vypadá.

Teprve napotřetí namířil objektiv svého Sony Z3 správně. Rána nevypadala nijak hrozně. Setřel si krev kapesníkem a rozhodl se na lavici počkat, než to trochu zaschne. To, co potřebuje, může koneckonců vyřídit i odsud. 

Vytočil telefonní číslo svého syna:

„Ahoj, Jirko! Jak ses rozhod s tou Brazílií?“

„Nepojedu, tati. Nevyhovuje mi termín a popravdě mě ani ta stará vykopávka neláká. Jeďte s mámou.“

„Je to tvoje poslední slovo? Rezervace končí v sedum.“

„Jo. Ahoj. Musím končit. Řídím.“ Poslední slova už Pošusta slyšel slabě. Už během věty „… vykopávka neláká …“ Odtáhl telefon od ucha, aby mohl hovor vypnout.

Máma? Jitka zcela jistě nepojede. Ještě nikdy ji na žádný zahraniční koncert nepřemluvil. Natož aby letěla do Brazílie. Už ji slyší:

„Když na to máš, leť si sám! Víš moc dobře, že dvanáct hodin v letadle nevydržím.“

Roman, kamarád, ten by s ním jel. Ale zabil se před dvěma lety v autě. Proč ti dobří vždycky umírají nějak dřív? V mládí byli s bráchou do Beatles blázni. Toho nepustí manželka.

Už na střední škole bylo snem zakřiknutého otylého studentíka Pošusty jednou se podívat do Brazílie. Navštívil každý z těch několika málo brazilských filmů, které se u nás dávaly. Pamatoval si jen jeden. „Indianessa la filha do Sol“. Byl o toulavém zloději a jeho kamarádce. Když neměli peníze, vyrazila do města a vydělala si prostitucí. V pralese se k ním připojila mladičká indiánka. Její kmen vyvraždili a ona se chtěla dostat za svým snem do města. Indiánka Dcera slunce spala s tulákem a prostitutka byla ráda, že má chvíli klid. Když indiánka začal tuláka otravovat, prostě vytáhl pistoli a zastřelil ji.

Tenkrát uměl Pošusta vyjmenovat všechny státy brazilské federace a v dějinách architektury si listoval stránkami s fotkami z nového hlavního města Brasilia. Nevěděl pořádně nic ani o tamní chudobě a kriminalitě, ani o baťovských sídlištích v Minas Gerais. Přesto si přál, aby u maturity ze zeměpisu dostal právě Brazílii. Vytáhl si Japonsko. I tak to uměl na jedničku. Kde jsou ty časy?

Kolik má Pošusta ještě času na to, aby se do Brazílie podíval? Pět let? Deset?

Jak může Jirka říkat, že Paul Mc Cartney je stará vykopávka? Co to je za generaci? Připadl mu na mysl jiný citát z nějaké divadelní hry: „Jiná generace je jiná země“. Většina toho, co se kolem děje, už není pro jejich generaci. Koneckonců jejich generace to všechno už slyšela ve své době.

Pošusta si musí přiznat, že sám nebyl lepší. Najednou si vzpomněl, jak mu pozdě v noci volal strýc Josef. Josef ho měl vždycky rád. Stavil se u nich pokaždé, když byl Pošusta doma z Prahy. Nosil mu články, vyprávěl mu o svém mládí a o tom, koho zrovna potkal mezi turisty ve městě. Když se Pošusta odstěhoval za Jitkou, už se skoro vůbec nevídali, ačkoli Josef by ho vídal určitě rád. Pošusta na něho prostě neměl čas. Až potom jednou v noci. Vůbec Josefa po hlase nepoznal. nepoznal. Byl nemocný. Umíral, nesouvisle sípal. Chtěl se s ním rozloučit. Chtěl Pošustu ještě jednou slyšet. Nikdy už se neviděli. Pak už byl jen pohřeb.         

Musí se rozhodnout hned. Za čtrnáct minut končí rezervace! Otevřel aplikaci a klikl na potvrzení. Jak může být v obchodním centru tak pomalé připojení? Trvalo celou věčnost, než se otevřela stránka s platbou. Pošusta si maně sáhl na odřené místo na tváři. Bylo zaschlé. Ještě honem vložit ta tři čísla ze zadní strany platební karty, počkat na smsku s kódem, vložit ho do těch tří rámečků a platba … kolečko čekání se točí – platba proběhla.

Pošusta poletí do Fortalezy sám.    

---