Iluzorky 41 - 50

41)

Buď krutý.

Můžeš být.

Dnes si mě ber, jak uznáš za vhodné.

Nějakou dobu jsem ochotná nosit Tvůj cejch.

Tak vybírej dobře symbol svojí síly.

 

42)

Ta holčička se narodila do ošklivého těla. Do vězení, které vypěstovalo ošklivou duši. Jinak by se to nestalo. Měla prostě smůlu.

Holčičky, kterým se odmalička neříká, že jsou krásné a že stojí za to, zůstanou zaseknuté. Nemohou se potom hnout. Holčičky, které nejsou roztomilé, usměvavé, zdravé a šťastné, jsou odmítány chlapci, když vyrostou v mladé slečny.

Holčičky, které jsou odmítány, začnou závidět.

Závist jim sežere duši zaživa.

Holčičky narozené do ošklivých těl jsou vždycky velmi, velmi zlé.

Nemají na výběr. Mají prostě smůlu.

 

43)

Odpusť mi modloslužebnictví. Odpusť mi zlaté misky na obětiny. Odpusť mi divný obřad v drahokamové svatyni.

Tam moje duše září, i když se na mě díváš úkosem. Vidím Ti v očích některé z těch odlesků. Jsou ve všech barvách a mě to děsí.

Jako by Tě to pálilo.

Jenže já jsem takhle šťastná.

Nemohu se vzdát své podstaty pro tu tvou.

Je mi to líto.

Zlatá miska, nebo prázdná náruč.

Jiná volba není.

Odpusť mi šťastné modloslužebnictví.

Nebo mě zatrať.

Bez přijetí není láska.

 

44)

„ Líbil se mi. A ne, nejsem na chlapečky. Bylo mu čtrnáct a vypadal starší. Navíc nikdy, nikdy bych ho ani neoslovila!

Neudělala jsem nic špatného. Jen jsem se na něj dívala – jako na televizi nebo na obálku časopisu. Obviňovat mě z takových věcí, to je úplně absurdní. Líbí se mi muži všeho věku. Líbil se mi čtrnáctiletý chlapec? Ano. Líbí se mi padesátiletý prodavač? Ano. Líbíte se mi i vy, kdyby vás to zajímalo. Máte krásné oči. Velké, hloubavé, pozorné a smutné. A kolik vám je? Tak pětatřicet?

Jasně. Omlouvám se. Jen jsem to chtěla vysvětlit.

Ano. To poznávám. Tu mikinu jste našli pod mojí postelí. Ale když uděláte testy, nebo něco, zjistíte, že není jeho. Není nikoho. Jako ten pánský parfém na prádelníku. Jako nepoužívaný elektrický holicí strojek v koupelně. Jako pár kravat a manžetových knoflíčků, co doma mám. Není to nikoho. Koupila jsem si to sama.

A někdy, někdy tu mikinu obleču na polštář, navoním ji a celou noc spím s tím uzlíkem ponížení v náručí.

Nejsou to důkazy zločinu, detektive. Pokud tedy osamění není zločin.“

 

45)

V malém podkrovním pokoji bylo šero. Byli tam sami. Dva. Ona. On. Přátelé s postranními úmysly. Točili se kolem toho ve spirálách při každém rozhovoru. I tehdy.

A ona řekla, že nesoudí.

A on řekl, že má tajemství.

A ona řekla, že ho nezradí.

A on jí ukázal, jak obludné kostlivce skrývá ve skříni.

…

A ona řekla: použij to. Použij to na mě. Hned.

A on řekl: vždyť vlastně sám nevím jak.

A ona ho jemně uchopila za prsty. Touha je nejlepší rádce.

Bylo to velkolepé.

 

46)

Slíbil jí, že se už nikdy nebude muset bát. Že se už nikdy nebude ukrývat pod peřinou nebo v kleci vlastních dlaní. Jenže pak odešel a z kapes mu při posledním zamávání vylezli pavouci.

 

47)

Pád do bílé propasti. Není se kde zachytit. Nelze se vrátit. Je to nekonečné. Dusí to, jak Ti to strčí své panické prsty do hrdla.

Jen občas lze vidět obrys nějakých skutečných předmětů. Poslů světa.

Tak daleko.

Jsou tak daleko.

Ztráta v bílém. Nicota. Dovršena.

Odeznít musí sama.

 

48)

Ach, Bože, prosím! Ať jde z mé hlavy! Ať zmizí!

Bylo to slastné. Kdysi ano. Teď už se jenom bojím!

Vidím, co se stane. Vídám to v něm, jako by byl zrcadlo. Něco mne vysává a pak mým obsahem vystýlá JEHO život. Já se jen modlím, ať to přestane. Nesmím už myslet, aby to nezhmotnil. A navrch nepolepil štítkem „NEORIGINÁLNÍ“.

Zlaté pouto...

… zlaté pouto je krásné, dokud se Tě nesnaží přervat vejpůl.

 

49)

Celou paži si nechám zakapat svíčkou. Jedině tak se z bolesti zrodí panenka na hraní. Hladká a chladná. Delikátní. Která se nikdy, nikdy nebrání.

 

50)

Uzounká, jemná nitka mezi normálnem a šílenstvím.

Co bych obětovala, aby šílenství alespoň nemluvilo tak sladce, nelákalo na barvy. Kdyby nenabízelo krabičky na čaj plné lásky.

Ta nitka by nemusela slábnout každým zamžikáním.

---