Nero z autobusu

Připomínal proslulého římského císaře. Ovšem v letech, zestárlý Nero cestující autobusem. Nastoupil u Lihovaru a směřoval k jihu. Zpátky k domovu? Na Budějovické má možná garsonku a regulovaný nájem. Luštil sudoku a šklebil se při tom, jako by hleděl do plamenů Říma. Vichr náhody ho po dvou tisíciletích vyvrhl do docela všedního ohýnku současné Prahy. Jak si v něm vede?

Mnoho o Neronovi nevíme, a to málo mu příliš nelichotí. Šílenec, žhář, špatný básník, násilník a vrah. Co z toho ještě v sobě chová ten chlapík v manšestrákách a s batohem přes záda, co civěl do sešitu 365 dní se sudoku? Ani o tom nevíme a jen těžko se najde nějaký novodobý Tacitus, který by s péčí historika a vášní nenávistníka podal zprávu. Ale můžeme fantazírovat. Ostatně i starověký historik tak z valné míry činil.

Odjížděl Nero to ráno od milenky? Anebo se byl projít pod starým železničním mostem v Prokopském údolí? Travami obrostlý monument z kamení a zrezlého železa v sobě chová poetiku ruin. Táhly ho více sexuální výstřednosti, nebo šmak domoviny? Obě možnosti značně omezené na pozadí paměti císaře. Jak se pak nešklebit do křížovkářského sešitu.

Ale třeba staří portrétní sochaři přeháněli a ta podoba byla klamná. Od samého počátku. A ten člověk jel odnikud nikam. Tak jako my všichni v tom autobuse z Lihovaru.

A zatímco se náš autobus táhl dopravní šňůrou, v garsonce na Budějovické se protáhla žena jménem Sabina.