Říjnovou mrholenicí

Hrany města mizí v mrholení, z dálky už má vše tvar vody. Duše vlhnou a plují vzduchem, lehký je spleen. A listí šumí jak nekonečný výměr lidských vin. Za takového počasí, představuji si, vypučel na Zemi život. Bez hran a bez štěstí.

Nezměrná řeka času vyplavila nás na břehy toho města. Plaváčci v namoklých texaskách. Jaký úmysl vyvrhl člověka z nicoty a komu patřil? Nevíme. Možná je celý výkon spravedlnosti se svým pátráním po úmyslu jen kompenzací nemožnosti dopátrat se prvotního úmyslu.

A tak projíždím kolem velké soudní budovy, té právní laboratoře, v níž rudolfinští alchymisté v talárech utvářejí nového člověka: člověka bez viny; vždy z toho ale vzešel jen homunkulus ve vězeňském munduru. Zahlédnu z tramvaje muže v dobrých šatech, jak k vratům klade středozemní květiny. Má hustý knír a je nápadně podobný německému filosofovi. Nikdo tomu výjevu nevěnuje sebemenší pozornost, cestující jsou přikováni k displejům jak hrdina ke skále. A prožívají svá digitální dobrodružství a svůj trudný digitální konec.

V ulicích se zvedají vlny chodců. Hrdla stanic je požírají jako velké ryby požírají malé. Kdo unikne útrobám metra, je vtažen módním salonem, opiovým doupětem nebo je přepaden a oloupen. Jen s holým životem pak šlape kalužemi někam vzhůru tou říjnovou mrholenicí.

Nejinak já. Na paměti Ahasvera stále chodím.