Na maškarním plese - fejeton

   U vchodu se mi připletl pod nohy kovboj, co fackoval piráta a nadával zubní pastě Jen tak tak, že jsem tělem zaštítil vlastního broučka i princeznu. Ano, byl jsem na dětském maškarním plese. Děti si účast vyprosily, a tak manželka látala krovky i tykadýlka, lepila korunku, leštila střevíčky. Těšil jsem se na příjemné pohovkové nedělní odpoledne, ale žena vyřkla nemilosrdný ortel. S dětmi půjdu samozřejmě já. Ustrašeně jsem pípl, že rád a s chutí a bylo rozhodnuto.
   V sále kulturního domu se mi děti okamžitě ztratily a já s povzdechem dosedl na volnou židli. Chyba! Byla nejen volná, ale i mokrá. Dětská limonáda prosákla džínovinou i bavlnou, polechtala pokožku a já byl stoličkou lapen podobně jako pohádková Smrt kmotřička.
   Odlepil jsem se, to ano, ale mokrá mapa na kalhotách škodolibě upozorňovala, abych se k lidem neotáčel zády. Vyhledal jsem dítka a oznámil, že musíme odejít. Brouček procedil se zarputilým výrazem cosi mezi sevřenými zuby, princezna se rozplakala. Kapituloval jsem a pustil děti zpět do tanečního reje.
   Hudební nabídka diskžokeje, který karneval zároveň i moderoval, mě, mírně řečeno, zaskočila. Výkonná aparatura jela na plné obrátky a nekompromisně masírovala ušní bubínky všech přítomných. Textům jsem většinou nerozuměl, ale snad to bylo tak lépe. Z pochycených útržků se ježily vlasy hrůzou. Buď to bylo o parní mašince s vlakem opilců, o tom, že se polámali mravenci, anebo se evidentně koktavá zpěvačka pokoušela Š,š,š, šepotat. Dětí se ale bavily s nenucenou uvolněností a proti výběru písní neprotestovaly ani náznakem. Raději jsem vycouval do výčepu... Coby motorista jsem poslušně zakoupil teplou, přeslazenou limonádu, po číšníkově výhružném pohledu nechal vysoké spropitné a vrátil se zpět.
   Dorazil jsem právě včas. Hromadnou rvačku prý vyprovokoval námořník, který nadával černokněžníkovi, kvůli berušce, jiní ovšem tvrdí, že za vším stála housenka, co jí kominík nevrátil autíčko, kdo ví.
Faktem zůstává, že většina masek se zapojila do rvačky s opravdovým elánem. Některé vřískaly nadšením, jiné pištěly strachem, všechny pak rozdávaly rány s jistotou profesionálních rohovníků. S ostatními dospělými jsme se zprvu domnívali, že situaci rychle zvládneme, ale nakonec se náš průnik do bitevní vřavy změnil v záchrannou operaci vlastních dětí. Našel jsem je - princeznu zakousnutou v lýtku kovboje, broučka visícího na zádech ledního medvěda.
   Rychle jsem uchopil potomky a vlastním tělem kryl jejich ústup z bojiště. Broučkův zarputilý výraz i princeznin pláč zmizel až při druhém zmrzlinovém poháru v blízké cukrárně. A mamince prý také nic neřeknou...
   No nevím, jak já ji znám, dostane všechno a z každého.