Na plísně se musí přísně - fejeton

   Já proti plísním nic nemám – taktéž jsem oblékal počátkem 90.tých let minulého tisíciletí plesnivé džínsy, při akutních stavech občas zobu bobulky penicilínu, a protože jsem donedávna neměl ani tušení o bakterii jménem listeria, v klidu jsem konzumoval veškeré druhy zrajících sýrů.
   Když se ale, potvora plesnivá, objevila na zdech našeho bytu, okamžitě jsem jí vyhlásil boj na život a na smrt věda, že může být občas dobrou služebnou, ale vždy zlou paní.
   Jak se dalo očekávat, po dobrém jsem nedosáhl ničeho. Ve specializovaném obchodě jsem tedy zakoupil speciální tekutou směs, jejíž etiketa slibovala plísňového vetřelce odstranit do posledního černého puntíku. Rychle, čistě a bez zápachu. Samotná realita předčila má očekávání. Bohužel, jen ta negativní. Poaplikační smrad svým štiplavým chlorovým odérem dal vzpomenout na otevřené masové hroby obětí tyfové epidemie z r. 1832.
   Abych dosáhl v místnosti klimatu slučitelného s životem, zprudka jsem otevřel všechna okna. A opravdu, změna nastala – puch zůstal, zato dramaticky klesla teplota. Teď už bylo naprosto jasné, že po několik příštích dnů je ložnice naprosto neobyvatelná… Manželka se večer uvelebila na gauč v obýváku, mě vykázala do kuchyně, i když moc dobře ví, že se potmě a sám, bojím. Přijal jsem trest s pevnou tváří římského stoika a rozestlal si v rohu, na kuchyňské lavici.
   Když mně pak žena druhou i další noci dovolila sdílet s ní gauč, pookřál jsem – na úzkém prostoru totiž neměla kam uniknout před mými podnětnými nápady, jak naložit s nočním časem. A možná, možná ani uniknout nechtěla…