Stejně

Mnohokrát jsem zastavil čas
tak, že rozložen na filmová políčka stal se obrazem
podobným těm z galerií a stejně tak starým
před nimiž stávají s rukama v bok obyčejné ženské, co znají jen seriály a letáky se slevou
a které nemají o umění ani páru a přesto je i jim tak dána vteřina světla
a před nimiž studenti umění hledají útěchu ve spásném zavření očí  
ale ani kdybych se pomiloval se všemi ženami na světě
protože jen v okamžiku kdy hovoříme řečí andělů 
a se šaty v plamenech, s jazyky těch kdo se teprve narodí a rty chutnajícími po vlasech
přestává čas 
pak odejdu, abych přišel – protože jen tak se navrací 
nebojím se smrti, která není – neboť je jen tady a teď
nebojím se, že každé tělo se obrací v prach - jako všechno za čím se ženeme  
jako strom jež shoří – před jehož ohněm se budeš milovat
jako voda padlá do pouště – aby vyrostla růže, kterou posílají zvadnout letadlem do šumperského supermarketu až odkudsi z Afriky 
jako kámen rozdrolený větrem – aby každý pochopil písek
jako pláč změněný v krystalky soli – tvého měsíčního moře  
ale vím, že nemůžu umřít, dokud mám rozepsanou báseň
a tak ani s touto básní to nebude jinak
a její poslední slovo
tak možná řekneš nevědomky nad talířem polévky nedělního obědu
nebo jej vysloví řezník se zástěrou od krve směrem k výkladu
ale u kněze tam je to jisté
protože ti Amen říkají tak často jako zedník svoje kurva
a přitom to myslí stejně