pár řádek z bílého světa

jsem na víkend z nemocnice, takže takové malé nemocniční tvoření :)...

příchuť

 

pomalu vyhasínám

   oči jsou tak unavené

a já přes noc

chci dokonat své dílo

        děs, hrůza

stavy denním chlebem

hořkost v puse;

   polykám

        přetrvává

konec

nic

 

 

obloha

 

negace zamračeného nebe

dává jistotu deště

kroupy v mých vlasech

jsou docela maličké

 

cítím, tají

tají svou identitu

studený polibek; až naběhne husí kůže

 

i obloha potřebuje někdy plakat

 

 

 

 

motýli

 

v housenku oděna

propadáme depresím

ž domovem nám bude

jenom větev, stéblo

a když uvěříme v přeměnu

spolkneme i ten nejhořčí lék

a pak náhle

letíme

 

 

 

 

bez bot

 

ostatní říkají

nemá problémy, starosti,

     povinnosti

šťastná jen proto, že je ráno

otevřela oči

     bez hlasů, rozřezaných rukou

     myšlenek skončit, skočit?

     jedna hluboká rána

     tepna to jistí, každý přeci ví...

neví, dokud neprožije

jen pár let... 27

jenom hlučné poznámky o nežití

     skáču

          do života

                Jani, kde máš boty?

 

 

 

 

úsměv

 

hluboce oděna v myšlenky

o teplých rukou

pohleď, bílá místa

kdysi rány beznaděje

vzpomínky, kdy jsem chodila po skle

a nebolelo

 

posunutý práh bolesti

za vteřinu vzbuzená

a přijdou se zeptat jen tak

pro ten úsměv

to přeci stojí

 

 

 

 

bílá vrána

 

vrána bílá na korouhev sedá

bez větru se těžko kráká

vše jedním směrem

 

ozvěna nemá fantazii

a tak se vrací hluchá

 

nepoznávám sebe

ukryto v nás

čím kdysi bylo

v zítřejšek osamoceno

 

 

 

 

---