Lanovka

Nerušeně sleduju vrcholky stromů pod námi, když se lanovka najednou zhoupne a dočista ustane v pohybu.

„Tak, a jsme tu zaseklý," vyslovil tu zcela očividnou věc zhruba patnáctiletý chlapec sedící naproti. On i jeho dva kamarádi přestali dělat selfíčka a chopili se mobilů ve snaze se kamsi dovolat, jenže všechny linky byly nedostupné. Okamžitě lustrovali internet, aby zjistili, jestli se náhodou někde nepíše o tom, co se děje. Náhle se jejich nenucený pokec změnil na velmi vzrušený hovo. Přestávám tedy sledovat zalesněnou krajinu a vidím, že jeden z nich propadl hysterii. Brečí a do toho řve: Bože, ne a Bože, proč. Asi je pobožnej, říkam si pro sebe. Druhý kluk se ho pak snaží utišit a třetí mi zrovna začal vysvětlovat situaci. Nevím, zda jsem všechno správně chápu, ale prej nějaký šílenec v USA odpálil blbě hlídané hlavice, které za pár desítek minut vymažou z mapy pěkný kus Evropy. Bohužel je to zrovna ten, nad nímž visíme cirka třicet metrů vysoko. Pak všichni chvíli odevzdaně zírame do prázdna, jen ten hysterickej ještě občas zakvikne, jinak je ticho. Vzápětí dostávám úžasný nápad: 

„Hele kluci, když už máme jen těch pár minut života, co takhle si zasouložit?" 

Ten jasně nejošklivější si mě na to konto přeměřil pohledem a pak prohlásil: 

„Děkuji vám za návrh, paní. Nechci se vás dotknout, ale jste na mě stará a ani mě vizuálně nepřitahujete. Krom toho, je tohle poslední, co bych teď... no řeknu to natvrdo, prostě mě moc netrápí, že umřu jako panic. Spíš mě mrzí, že už neuvidím mamku, neřeknu, jak ji mám rád, a taky bráškovi a prarodičům..." 

„No jo, pochopila jsem," přerušuji otravný výčet jeho příbuzenstva. „Byl to jen nápad. Nikoho nenutím. A co vy dva?" 
Hysterik a ten třetí se na mě zahleděli jako na ufona, pak se otočili jeden k druhému a začali si něco špitat. Chvíli jsem měla pocit, že je to slibný vývoj, pak se ale začali líbat, a mně došlo, že si spolu bohatě vystačí. Ten ošklivý od nich kousek odsedl a zahleděl se z okna. 

„Výhled tu je krásnej, to zas jo," povzdechl si. Taky se dívám ven, abych zjistila, že se tam od posledně nic nezměnilo a nakonec tahám z tašky pletení. Třeba ty ponožky zvládnu ještě dokončit a tak po mně pro vnoučata  aspoň něco zbude.