Jak to tenkrát vlastně všechno bylo

Tak tady nějak v poslední době kalím (již tak dost kalnou) vodu. Ale opravdu to není úmysl. Jen jsem byl k tomu vyprovokován nepravdivým nařčením, že jsem práskač a stará komunistická struktura. Jinak je mi úplně egal,  jak dotyčný hodnotí moje podprůměrné IQ. Vulgarita mu činí zvláštní potěšení. Vím, že je to čtení dlouhé, ale určité souvislosti nešlo vynechat.

Jak to tenkrát vlastně všechno bylo

Dne 25. února 1948 na Václavském náměstí za asistence šesti tisíc ozbrojených příslušníků Lidových milicí se předvedl davům soudruh Klement Gottwald s dnes již legendárním projevem: „Právě se vracím z hradu … bla, bla ... pan prezident všechny mé návrhy přijal!“  A to znamenalo jediné - byl proveden komunistický převrat. A pár měsíců na to se manželům Alence a  Josefu Vaňkovým narodil syn Pavel. Pokud dobře počítám, tak syna počali někdy v půlce ledna, a to ještě otec nemohl (nebo mohl?) tušit, co bude následovat. Kdyby to otec tušil, a věděl co ho ještě všechno potká, možná by si to s tím početím zatím rozmyslel. I když - pudy si nedají poručit ani od strany a vlády.

Táta bohužel zemřel dřív, než mě mohl začít formovat. To mi ještě nebylo ani osm let. Narodil v roce 1919 a v roce 1939 už měl natolik vyhraněné sociálnědemokratické názory, že s nastupujícím nacismem a protektorátem byl silně na štíru. Tím pádem zákonitě došlo k tomu, že byl uvězněn a dva roky strávil v koncentračním táboru Sachsenhausen. Přežil. A pak šel „Pochod smrti“ do Prahy a - přežil.

Ovšem sociálnědemokratické smýšlení jej neopustilo ani po červnu 1948, kdy komunisti přijali sociální demokraty za své. Ale ne všechny. V té době už otec pracoval v Ostravě jako redaktor Svobodných novin a angažoval se v okresním výboru Socdem. Patřil do radikální kliky, takže ještě s pár známými přešel doslova do ilegality, kde mimo jiné tiskli nějaké tendenční letáky.

Jak to asi dopadlo se dá vytušit. Zavřeli ho začátkem roku 1950 - dostal pět roků. Jako vězeň v Heřmanicích fáral na Dole Stalin, kde se mu stal dost těžký pracovní úraz. Takže byl po dvou a půl tvrdě odpykaných letech ze zdravotních důvodů podmínečně propuštěn, aby mu bylo „umožněno“ budovat socialismus a nastoupit jako pomocný dělník do VŽKG. Následkem toho úrazu pak občas dostával padoucnicové záchvaty, naštěstí jen zřídka. To ovšem nebránilo zaměstnavateli v tom, aby ho jednou neposlali něco opravovat na střechu tovární haly. Bylo to na podzim roku 1956 a na střeše byla námraza. Sice byli na té střeše dva, ale bohužel bez jištění. A tak došlo k tomu, že utrpěl velmi těžký pracovní úraz, který - nepřežil. Bylo mu 37 let.

Tenkrát jsem z toho neměl absolutně žádný pojem, ani jsem nedovedl domyslet následky… akorát vím, že mi bylo divné, že už ho nikdy neuvidím, když předtím jsem ho viděl tak málo. Proto asi nějaké ty vzpomínky téměř zmizely. A už snad v té době začal v mé dušičce pracovat červíček odporu k jakékoliv politické angažovanosti.

Normalizace

Začátkem října roku 1970 jsem se vrátil z vojny. Mezi lidem dělným se šuškalo, že se chystají čistky, takže ti z šéfů, kteří se v roce 68 angažovali, to už mají vlastně spočítáno… A měli. Byla to jen otázka času. Že by činnost, kterou jsem měl v popisu práce, mi byla ctí a potěšením, to nemohu tvrdit, to bych lhal celému světu. Naopak v 15.30 jsem stál jako jeden z prvních u píchaček a jako vždy jsem měl namířeno do kavárny Fenix. Zde bylo útočiště a zároveň azylový dům ostravské omladiny, vyznávající a prezentující příslušnost k sortě bigbíťáků, dlouhých vlasů, výstředního oblečení a extravagancí všeho druhu. Abych upřesnil - pro nás to bylo jako vyznání, či víra a přišlo nám to přirozené. Akorát teď to mělo úplně jiný rozměr. To vše, co se v roce 1968 mohlo, to nyní bylo zapovězeno. Tak nám to zařídili zarytí neostalinisté v čele s Gustavem Husákem. Přesvědčení a uvědomělí členové KSČ (aspoň se tak tvářili - oni prostě museli) naše „výstřední chování“ považovali za silnou provokaci, kterou je nutno potírat. A hlavně policajti - tehdy příslušníci Veřejné Bezpečnosti, řádně „poučení z krizového vývoje“, tak ti museli na kontrarevoluční živly opravdu přitvrdit.  A nafasovali nůžky.

Moje vlasy dorůstaly pomaleji než bych si přál, a také celou první výplatu jsem „musel“ investovat do oděvu, neboť chodit v hadrech, které jsem si pořídil před vojnou, tak to už bylo pro smích. Ale snad během dvou měsíců jsem už dosáhl kýženého výsledku a už jsem se ničím nelišil od svých druhů. Ovšem teď jsem zase byl pro smích v práci a to i mým nejbližším spolupracovníkům. Absolutně mi to nevadilo. Ale oni si pak zvykli (až na pár výjimek).

Takže: džíny olivové barvy z jemného manšestru, upnuté, ale dole do zvonu (z Tuzexu za 60 bonů), pruhované triko (rovněž upnuté, a čím křiklavější barvy, tím lepší), černá bunda z umělé kůže do pasu s cvočky (z Polska), boty tzv. „lopaty“ - kotníkové, světlehnědé, semišové s třásněmi, a přes rameno mošnu - rezavou, rovněž z umělého semiše a s třásničkami a našitými řemínky spletenými do copku. A tak jsem vyrazil do ulic. A taktéž i do práce - k velkému pobavení spolupracovníků.

Ještě bych měl zmínit dívčí módu, i když ta se zas až tak od té naší mužské nelišila, neboť byl v oblibě (nebo spíš tehdy začal) tzv. unisex, což v první řadě znamenalo, že děvčata chodila bez podprsenek (stejně jako my hoši), a hoši nosili dámské kalhotky, protože slipy  byly zcela úzkoprofilové zboží. Akorát holky začaly nosit minisukně a minišatičky, což nám hochům opravdu neslušelo, ale na dívčím těle se moc líbilo. A o co měli hoši vlasy delší, o to zase dívky kratší. A o nějakém syndromu HIV tehdy ještě neměly tušení ani opice v Togu, takže volné lásky bylo přehršel. No a kdo by hleděl na nějakou tu muňku… Na to byl a stačil Nerakain.

A jak se začaly naše řady rozšiřovat, začalo se chodit i do jiných restauračních zařízení, Fenix byl přece jenom určitý stupeň solidnosti, a pokud jsme byli o něco hlasitější, byli jsme taktně personálem nasměrováni jinam. Náš původní michálkovický spolek brzy splynul s ostravským, až nás bylo kolem dvaceti řízků a koček. Zvláště, když jsme se sešli Starki, Pitrýs, Andulka a já, bylo vždy velmi veselo, až bouřlivo. Načež jsme začali chodit do Tropiko baru, do Hit Clubu, na pivo na Společenstvo, kde nám nejvíc vyhovoval tzv. „Vagón“, což byla dřevěná přístavba na zahradě Spolku. Tam chodili taky ostravští veksláci, herci a kulisáci a olympijský vítěz Jiří Mácha s družinou.

    Jednou nás šokoval Norbert sdělením, že objevil perfektní novou hospodu: „Dvě sedmy“.     ...Cože - Dvě sedmy? Kde to je?“

„Tak pojďte a nechte se překvapit…“ zůstal tajemný. Cestou jsme koupili litr jablečného za 9,50 Kčs a litr třešňového za 13, a Norbi nás vedl cestou k Černé Louce. U kostela bylo malé náměstíčko, které sloužilo jako tržnice zeleniny. A jednotlivé prodejní stánky s pultíky byly odděleny pletivem, a vše bylo zastřešeno. A každá kóje měla na plechovém štítku svoje číslo, no a jedno z nich bylo…77.

Ha, ha, ha, docela dobrý fór…    – „Tak kdo pije červené a kdo bílé? Nebo chcete mix?“. Ano -Tři sedmy má každá větší obec, ale Dvě sedmy jsme měli díky ujetému nápadu Norbiho jenom my. A Dvě sedmy se ujaly, nikoho jsme zde nerušili, ovšem muselo být přijatelné počasí. Občas nám tam přišli policajti zkontrolovat občanské průkazy, ale nikdy nás nevyhodili.

V práci začaly normalizační čistky a někde byly poměrně kruté. Já jsem náhodou prošel hladce - také komise si neměla na mě co vzít.

Dotaz: Tady máme uvedeno, že jste podepsal 2000 slov a protest proti vstupu spojeneckých vojsk!

Odpověď: Podepisovali všichni, a já jsem ani pořádně nevěděl, co podepisuji!

Dotaz: Ale protest proti vstupu - to jste musel vědět, co podepisujete!?!

Zastal se mě místopředseda ROH Otík Pokorný: Dyť to byl mladý kluk před vojnou, a ti mají v hlavě tak akorát holky, anebo kam půjdou na pivo...                                                    

Dotaz: Ale pak jste musel přece na to mít nějaký názor!                                                                

  Odpověď: Byl jsem na vojně a celou dobu jsem plnil vojenské povinnosti. A politruk nám vysvětlil, že se nejednalo o vpád, ale o internacionální pomoc proti hrozící kontrarevoluci. Takže jsem byl jeden z prvních, který to pochopil… (a tvářil jsem se odhodlaně).

Komisaři sice zkoumali můj výraz uvědomělého soudruha, který jim jaksi neseděl k mým dlouhým vlasům, ale opět se slova ujal místopředseda Otík: Soudruzi, já ho znám jako slušného a rozumného hocha, myslím, že bychom mu mohli napsat „prověřen“. Načež jsem byl opravdu PROVĚŘEN.

Asi rok na to nastoupil do funkce vedoucího pro zvláštní úkoly (neboli hlavního kádrováka) nějaký soudruh Skuplík. Ještě než nastoupil, předcházela ho pověst zlého a všeho schopného muže. Bývalý lampasák, tuším že major. Myslel jsem si, že nějaký Skuplík mi může být ukradený a naopak - i já jemu, ale mýlil jsem se.

Za nějakou dobu jsme byli všichni zaměstnanci nahnáni do kina Vesmír na školení Civilní obrany. V kině bylo narváno jak na Vinnetoua. Produkce začínala ve 13.00 hod., ale my hoši z projekce jsme ještě před tím stihli dvě piva v hospodě „U Rady“. Když jsme dorazili do kinosálu byly volné už jen horní řady, ovšem nám to vyhovovalo.

Já jsem Skuplíka předtím viděl jen jednou (tedy ne, že by mi to vadilo). Vysoký, hubený až kostnatý, ostře řezané rysy - typický esesák. No a po hodině zajímavé podívané stále přednáška nebrala konce, a piva dělaly svoje. Načež se mí tři kolegové vytratili ulevit si, a po chvilce i já. Nevšimli jsme si, že Skuplík u druhých zadních dveří ostřížím zrakem sleduje, jestli někdo neprchá  z té úchvatné přednášky. Když jsem dorazil ke žlábku, hoši už měli náskok. Nevím, jestli měli v plánu zdrhnout, ale když zjistili, že vzduch je čistý, namířili si to k východu. Já vyšel chvilku za nimi a vidím, jak mizí za rohem. Takže jsem nabral stejný kurz, když v tom mě ze zadu někdo rafl za límec. 

Stůj! Mi neutečeš!“ ozval se hřmotný hlas. Jasně - byl to ostříž Skuplík.     Následovala prudká výměna názorů:    – Pusťte mě, a proč mi tykáte?     –  Sk: Jak se jmenujete?     – Co je vám po tom, a jak se jmenujete vy?      – Sk: Já jsem Skuplík, vy mě neznáte?      – Ne, a proč bych vás měl znát?         – Sk: Ukažte mi občanský průkaz! (a pořád mě svíral za límec)     –  Nejsem povinen vám ukazovat občanský průkaz. A pusťte mě!     – Sk: Vy nejste zaměstnanec ZAMu?     – Ne, já jsem student VŠB!

Ostříž se nenechal zmást a obrátil se na šatnářku, která to divadlo se zájmem sledovala: „Určitě jste si všimla, z které strany přišel - z venku, nebo ze sálu?“ Šatnářka mě potopila: „Ze sálu…“ Jestliže naše výměna názorů netrvala ani minutu, tak za další minutu a za neustálého překřikování mě dostrkal do kinosálu, a vítězoslavně se postavil u dveří a jal se ostřížím zrakem sledovat, zda ještě někdo nechce prchnout. Ale hlavně sledoval a hlídal mě. Ovšem mi se už nějak odcházet nechtělo. 

Bylo celkem jasné a logické, co bude následovat. Hned na druhý den začal Skuplík pátrat po zběhovi, neboť moje jméno a z kterého oddělení jsem, se ode mě nedozvěděl. Ale při jeho dlouholetých zkušenostech to nemohl být zas tak velký problém.

Musel jsem okamžitě jednat. A jelikož nejlepší obrana je útok, tak jsem okamžitě začal psát oznámení, adresované předsedovi ROH. Měli jsme v čele organizací dva ptáky: Předseda ROH se jmenoval Vrána a předseda KSČ Sýkora. A i když je to proti přírodě, tak Sýkora byl pták mnohem větší. S Vránou se dalo vyjít.

V oznámení jsem popsal incident, kde jsem sebe vylíčil jako dokonalou a zcela nevinnou oběť. Nemohu si samozřejmě pamatovat text mé stížnosti slovo od slova, ale podstatné bylo asi toto: „Vyšel jsem ven z WC a chtěl jsem se vrátit do sálu, když mě někdo neurvale zezadu chytil za límec a začal po mě řvát… (a dál už jsem popustil uzdu své fantazii). Toho chlapa jsem viděl poprvé v životě a první co bylo, tak jsem ucítil, že z něho táhne pivo. Škubal se mnou tak hrubě, až mi natrhl límec u kožené bundy, čímž mi způsobil škodu. To mě silně iritovalo, takže jsem se mu odmítl legitimovat a vymyslel jsem si, že jsem student VŠB. Znovu zdůrazňuji, že jsem nemohl tušit, že se jedná o soudruha Skuplíka. A za tu bundu budu požadovat náhradu škody… atd. Míru zdar!“

Pokud se jedná o tu bundu, tak imitace koženky z Polska tenkrát zas nebyla tak kvalitní, takže na límci už byla prasklina asi 3 cm. Skuplík škubnutím přidal ještě asi 1 cm, a jelikož se mi to zdálo málo,  tak jsem doma ještě doškubnul 2 cm - pak už mi pět centimetrů přišlo tak akorát. Stejně už jsem si chtěl koupit novou. 

Druhý den ráno (spokojen se svým výtvorem) klepu na dveře u předsedy ROH. Tu natrženou bundu jsem měl samozřejmě na sobě. V kostce jsem mu vylíčil, o co kráčí, a předal jsem mu svoji stížnost. Se zájmem si ji přečetl a zeptal se, jestli ještě chci podnikat nějaké kroky.

„Mám ještě jednu kopii a zvažuji, že ji podám na vedení podniku.“

„Ukaž, to je ta bunda? Tak víš co, synku? (říkal mi žoviálně synku) Ještě s tím počkej, já něco pozjišťuji, a zavolám ti - určitě ještě dnes.“

Tak jsem vyplul a čekal. V kanceláři kolem mě chodili jako kolem horké kaše. A opravdu kolem poledne mi Vrána volal: „Něco jsem si ověřil, a domluvil jsem ti schůzku - zítra v osm u Skuplíka.“

Na druhý den (na sobě tu bundu) v osm klepu na dveře soudruha Skuplíka.  „Dobrý den, já jsem Vaněk.“  –  „Čest práci, já jsem Skuplík - my už jsme se viděli, že?“ a drsňák vykouzlil úsměv. V ruce držel moji stížnost a nezdálo se, že by chtěl z toho něco zpochybnit. Ani nezaútočil a beseda se kupodivu vedla v přátelském duchu, a za deset minut bylo vše vyřešeno. K oboustranné spokojenosti. Potřepali jsme si chlapsky rukou, a soudruh Skuplík říká: „Do smrti dobrý!“

Tak jo. V kanceláři mi nechtěli věřit, že jsem nechytil nějaký trest. Ale pak se po celém podniku říkalo: Vaněk? To je ten, co se pere se Skuplíkem! Tak to byl můj malý soukromý boj proti totalitě, i když tenkrát se tomu totalita neříkalo. Sice jsem se nezachoval jako čestný mstitel z westernů, ani jako čestný soudruh, ale kdo se někdy nedopustil drobné lži, když to bylo nezbytné? 

Já tím vlastně jenom dokladuji, že jsem se neposral. Ani ze Skuplíka, ani z režimu, ani z hesel z prvomájového průvodu, ani z „dočasného“ pobytu sovětských vojsk. A v té době tak nějak postupně všichni rezignovali a „drželi hubu a krok“, neboť jsme byli našimi pohlaváry soustavně přesvědčováni, že: „Se Sovětským Svazem na věčné časy - a nikdy jinak“!!!  A soudruzi drželi uzdu pevně v rukou, ale já v tom spřežení nebyl. Šlo jim to i beze mě.

 

---