Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKouzlo vánoční noci
Autor
Jesse H.
Když jsme byli malí, vyprávěl nám táta o kouzelné vánoční noci, o noci splněných přání. Seděli jsme mu vždy na klíně, tiskli se na jeho hruď a se zasněným pohledem upřeným do plamínku petrolejky poslouchali jeho poutavé vyprávění o této noci zázraků a tajemství. Pak jsme se před půlnocí teple oblékli a všichni jsme se, každý hořící svíčku v ruce, brodili hlubokým sněhem k malé jedli v blízkosti našeho srubu, kterou jsme již den předtím ověsili malými balíčky sena, tvrdými kukuřičnými plackami, různými sušenými plody a malými kousky loje. To byl náš vánoční dárek zvířátkům v lese. U jedle jsme postavili svíčky na zem a v jejich mihotavém světle vytáhl táta zpod stromku kožený pytlík, zalovil v něm a každému z nás podal nějakou drobnost. Bývaly to nádherné večery, takto společně se všemi blízkými a táta vždy říkával, že na Vánoce nikdo nesmí být sám. A já to nikdy neporušila. Vlastně jednou ano.
Roky plynuly a zase byl Štědrý den. Těšila jsem se na ten večer už dlouho, ale odpoledne jsme se s Frankem nepohodli a padla slova, která nás oba dodnes mrzí. Ale stalo se a já v návalu vzteku, lítosti a smutku nasedla na koně a rozjela se prostě pryč. Štvala jsem ho lesem jak šílená, se slzami v očích a myšlenkami někde naprosto jinde jsem vůbec nesledovala kudy a nedávala pozor na nic okolo sebe. A tak se stalo, že mě jedna buková větev srazila ze sedla. Ležela jsem na zemi a poslouchala dusot kopyt koně mizejícího v dáli. Věděla jsem, že v pořádku trefí domů a pustila jsem ho z hlavy. Tato moje vlastní hloupost ještě prohloubila můj vztek a já se začala bezcílně potulovat lesem pěšky.
A pak se náhle změnilo počasí. Prudce se ochladilo, slunce se schovalo za hradbou těžkých mraků a začaly poletovat první vločky. Zvedl se ledový vítr a během čtvrt hodiny se rozpoutala sněhová vánice. Já odpoledne oblečení vůbec neřešila a vyrazila jen tak v košili a teď se do mě zakousla zima. Velice rychle jsem vystřízlivěla ze vzteku i sebelítosti a najednou jsem si uvědomila, že netuším, kde jsem a kudy se mám vrátit. Věděla jsem, že vítr vane většinou od severu, a že tím směrem je řeka a u ní několik osad a rozhodla jsem se jít proti němu. Šátek, který jsem měla okolo krku, jsem si uvázala na čelo, vyhrnula jsem si límec, košili zapnula až nahoru a vydala se na cestu. Šlo se namáhavě, protože vítr byl silný a sněhu rychle přibývalo.
Nevím, jak dlouho jsem šla, než jsem poprvé upadla. Zjistila jsem, že jsem skoro usnula a to mě vyděsilo. Vyškrábala jsem se znovu na nohy a pokračovala v cestě. Mokrý sníh, který na mě zpočátku roztál, mi promáčel boty i košili a ta se teď měnila v ledový krunýř. Na prsou mě hrozně studilo, ruce i nohy jem měla promrzlé až na kost a připadalo mi, že každý krok je ten poslední a další už nikdy nezvládnu udělat. Myslela jsem na Franka a na naši odpolední hádku a mrzelo mě každé ostré slovo, které jsem nedokázala spolknout, i prchlivost, s kterou jsem vyrazila ven jen tak, bez rozmyslu. Omluvila jsem se mu v duchu snad stokrát, než mi došlo, že už ho možná nikdy neuvidím. Udivilo mě, s jakým klidem jsem přijala tento fakt, ale bylo to jediné, co jsem mohla dělat. Potácela jsem se vpřed silou bůhví čeho a přestávala vnímat nastalou tmu, mráz, vítr i své vlastní pocity. Vím, že v těch chvílích byla smrt blízko. Všechno se mi slilo do mléčného závoje vířících vloček a z něho vystoupila vzpomínka – je přeci Štědrý den. Vybavila se mi svíčka v tátově ruce, kterou jsem vždy následovala závějemi zasněženého lesa, stíníc rukou světlo své vlastní svíčky oslňující mé oči. Nevím, jestli tato vzpomínka byla tak silná, ale v té bílé mlze, která mě obklopovala, se objevilo matné světlo a já je důvěřivě následovala, stejně jako malá holka tenkrát.
Za chvíli jsem došla ke srubu. Opřela jsem se o dveře, ty povolily a já vešla. Dveře se za mnou zase zavřely a já byla uvnitř, v teple, v bezpečí. Rozhlédla jsem se po liduprázdné místnosti a zamířila ke kamnům. Usedla jsem na špalek v jejich těsné blízkosti a nastavila ruce sálajícímu teplu. Prsty na rukou i na nohou mě začaly ukrutně bolet, ale já věděla, že je všechno v pořádku, protože rozmrzají. Na kamnech stála konvice s kávou, tak jsem vzala z police plechový hrnek a nalila do něj tmavou tekutinu až po okraj. Držela jsem hrneček ve zkřehlých dlaních, pomalu upíjela horké kafe a cítila, jak se mi teplo rozlévá vnitřnostmi. Ale uvědomila jsem si, že mám na sobě dosud mokré šaty, hrnek zase odložila a postupně všechno včetně promáčených bot sundala a rozvěsila okolo kamen. Zabalila jsem se do deky přehozené přes židli, chodila pomalu od stěny ke stěně, podupávala nohama a tleskala rukama. Dělala jsem to tak dlouho, dokud bolest v rukou i nohou nepřestala. Cítila jsem nesmírnou únavu. Usedla jsem opět ke kamnům, opřela lokty o kolena a hlavu do dlaní. Za chvilku se mi zavřely oči a já začala usínat.
Probudila mě ostrá bolest. Trhla jsem sebou a spadla ze špalku. Na zápěstí se mi svrchu objevila široká bílá čára, jak jsem se ve spánku naklonila dopředu a spálila se o kamna. Venku jsem nabrala hrst sněhu, přiložila si ji na popálené místo a přitom jsem zjistila, že bouře již ustala a nebe je plné zářících hvězd. Ale o to větší byla zima, takže jsem dveře zase rychle přibouchla. Oči se mi zavíraly a sotva jsem stála na nohou, jediná přijatelná činnost byla jít spát. Naložila jsem kamna až k prasknutí, přivřela spodní dvířka, aby hořela pomalu, vylezla jsem na palandu a zachumlaná v dece okamžitě usnula.
Ráno jsem otevřela oči a zůstala ještě ležet. V hlavě jsem probírala události minulého večera, ale marně jsem pátrala po přítomnosti majitele srubu. Bylo to zvláštní. Pomalu jsem vstala, prohrabala kamna, přiložila do žhavých uhlíků nová polena, na polici našla velkou otlučenou plechovku s vonícím obsahem a uvařila konvici čerstvého kafe. Beze spěchu jsem vypila jeden hrnek, sesbírala okolo kamen své suché věci a oblékla se. Stále jsem doufala, že se ten tajemný obyvatel objeví. Ale nestalo se tak a já už toužila být ve Frankově náručí na všechno mu říci, proto jsem musela odejít. Chtěla jsem zanechat svému neznámému zachránci vzkaz, ale nenašla jsem nic k tomu účelu vhodného, a tak jsem do námrazy na okně prstem vyryla prosté slovo „Díky!“ a vyšla ven. Tam jsem zůstala stát jako opařená, protože vedle srubu byl uvázaný můj kůň, který mi včera utekl. Když šok pominul, rozhlédla jsem se naposledy po srubu i jeho okolí, nasedla na koně a vydala se k severu. Zanedlouho jsme dorazili k řece, a pak už jsme cválali po známé cestě domů. Frank zřejmě uslyšel údery kopyt a vyběhl před náš srub, kde zůstal stát a se slzami v očích rozpřáhl náruč, celou mě v ní schoval a tiše šeptal moje jméno.
Bylo toho tolik na vyprávění a vysvětlování, tolik omluv, polibků a slibů, tolik otázek a odpovědí, tolik lásky. Ale jedna neshoda zůstala. Frank nevěřil v ten srub. Jednoduše řekl, že v těch místech žádný není a můj zážitek že je jen výplodem znaveného mozku na hranici bezvědomí. Ale ochotně nasedl na koně a já ho tam vedla. Jenže jsme ho nenašli. Strávili jsme pročesáváním lesa celý den, ale srub jako by se vypařil. To samozřejmě potvrdilo Frankův názor a já zoufale hledala nějaký důkaz, kterým bych ho přesvědčila. A pak jsem si vzpomněla. Bylo to přeci tak jednoduché, že jsem na to nepřišla hned!? Vždyť mám na ruce spáleninu od těch kamen! Rozběhla jsem se k Frankovi, sundala rukavici a natáhla k němu své předloktí. Vítězoslavně jsem se zeptala:
„Co vidíš?“
„Ruku.“
„Ale na ní!“
„Nic. Co myslíš?“
Prstem jsem si opatrně přejela po naběhlém puchýři. „Tady přeci.“
Vzal mě za tu ruku přesně v místě, kde to nejvíc bolelo, a něco říkal. Věděla jsem, že tohle by nikdy neudělal, nikdy by mi nezpůsobil bolest, a konečně jsem si to uvědomila. On ten puchýř neviděl. Prostě jej neviděl.
Nechala jsem se odvézt domů, uložit do postele a vypila všechno, co mi dal, ale neposlouchala jsem ho. Pomalu mi to celé docházelo a já se uklidňovala. Ten srub bez majitele, teplo, kafe a můj kůň venku, to všechno dohromady byla událost, kterou už jsem dávno znala. Táta nám o ní vyprávěl každé Vánoce. Vždyť tu noc byl Štědrý den a to, co jsem zažila, bylo kouzlo vánoční noci. Patřilo jen mně, a proto Frank nic nechápal. S tímto zjištěním jsem se schoulila v jeho náručí a šťastně usnula.
Už nikdy jsem ten záhadný srub nehledala a s Frankem jsem o něm již nemluvila, věděla jsem, že tam v lese není. Puchýř se zahojil a zbyla po něm jizva, kterou kromě mě nikdo nikdy neviděl. Ale vzpomínka zůstává stále živá a já se těším, až budu moci svůj příběh vyprávět těm, kteří jediní mi budou věřit a uvidí jizvu na mém zápěstí. Svým dětem.
20 názorů
Andiáne, díky. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila výraz "teen romantic", ale už jsem to dala, takže u mě je to taky v poho :D A s tím světem máš úplnou pravdu :-)
No ne, to je v poho. Nemám s tím žádný problém. Je to technicky v pořádku, je to teen romantic, je to prostě OK. Je to zkrátka ten svět, kde je ještě vše, jak má bejt.
K3, díky za přečtení, za milé poznámky i za ten sentiment a samozřejmě také, že ses mě zastal ohledně koní. Fakt jsem to zkoumala, když se o něj Careful tolik bála - ale fakta si nakonec odmítla jenom i přečíst :-) a v povídce to stejně nebylo relevantní, kůň nepochybně zažíval kouzlo vánoční noci nějakým svým vlastním způsobem :-)
Janino, díky za přečtení a všehcny připomínky.
Plevelná slůvka jsem se snažila vyházet, stejně jako Tebou zmiňované nelogičnosti, zbytečnosti, blbá spojení a tak...vyházet nebo předělat.
Ohledně jejího příchodu do srubu bez zaklepání a volání - dorazila k němu přeci na na pokraji sil i vědomí, opřít se o dveře bylo asi jediné, co v dané chvíli zvládla, navíc možná si i ona myslela, že je tátův, stejně jako světýlko, které následovala... A volání potom uvnitř by nedávalo smysl, byl to jen srub, jedna místnost, rozhlédla se a hned věděla, že tam nikdo není. Přijde mi to v pořádku, přidala jsem tam slůvko liduprázdný, ale možná tam není úplně nutný.
A kámen úrazu - ty city. Musím se trochu ohradit proti slovu "cíleně". Uznávám, že je to takový slaďák, ale nebylo to nijak cílené, na koho taky? Povídka je stará dvacet let a tenkrát ji snad až na jednu výjimku nikdo nečetl. Jednu citovou poznámku mířenou na Franka jsem tedy smázla, ale jinak to asi nechám tak. Nepřijde mi tam toho zas tak moc - na začátku po hádce, jako důvod, proč odjela; pak uprostřed při bloudění, jako rozlučka před smrtí; a potom po shledání - v podstatě vždy jedna věta. Všechny tyto případy tam mají svoje logické místo. Ale jak píšeš na začátku - je mi jasný, že spoustu lidí tohle nebaví.
Vedle jednoho mého pracoviště chovali "koňáci" koně a pouštěli je ven běžně celou zimu i za mrazu a sněhu. Jinak si nemyslím, že to je zvlášť vydařená povídka, ale dýchlo na mě kouzlo vánoc. Jako takové vánoční cukroví - není to moc zdravé ale přesto to jíme.
Jistě, je to sentimentální, no a co? Nejsou sentimentální celé vánoce? Jsou a přeci se nám líbí. Takhle nějak jsem si vždycky vánoce přál. Chudé vánoce mají větší smysl. Škoda, že jsem si to nepřečetl na Štědrý den, byl by hezčí, sentimentálnější. No a co. Tip.
Tohle by mohl být námět pro jeden z dílů amerického seriálu „Věřte nevěřte – fakta nebo fikce?“ Neříkám to ani nadšeně, ani s despektem. Několik z těch příběhů jsem kdysi sledovala, protože mám ráda záhadno. Některé měly zajímavý nápad. Nad jinými jsem kroutila hlavou: proboha, to snad nemyslí vážně, a vypínala televizi, aniž bych čekala, jak to dopadne. Myslím, že s tvojí povídkou je to podobné: určitě se najdou čtenáři, možná spíš čtenářky, které to se zaujetím přečtou celé a bude se jim to líbit, ale i takoví, kteří to znuděně odloží.
Já jsem to dočetla, ale nadšená nejsem. Samozřejmě mi nejde o to, jestli se to „mohlo stát“ – klidně přistoupím na hru, že je to taková vánoční pohádka. Co mi vadí, je cíleně dojímavý způsob vyprávění (spousta vzteku, žalu, lítosti a slziček, pak pro jistotu zase omluvy, polibky, sliby a další slzičky a choulení se v náruči…). Myslím, že trochu proškrtat opakované rozebírání citů by neškodilo, hlavně v líčení týkajícím se Franka. Koneckonců, on není pro příběh až tolik důležitý, snad jen jako důvod, proč to celé začalo. Naopak vzpomínky na otce jsou fajn, působí přirozeně.
Potom jsou tu nelogičnosti v jednání hlavní postavy. Beru, že byla rozzlobená a vyrazila na tom koni, aniž přemýšlela. V tom případě ale nerozumím, proč potom vysvětluje, že vyjela jen v košili, „protože venku bylo teplo“. Myslím, že vyrazila v tom, co zrovna měla na sobě, protože počasí v té chvíli vůbec neřešila. Potom se mi zdá divné, že vešla do cizího srubu (v první chvíli jsem si dokonce myslela, že se jí povedlo vrátit do toho vlastního), aniž aspoň zaklepala na dveře, ani uvnitř nezavolala nějaké to „haló, je tu někdo?“ Nejde jen o zdvořilost, ale hledala přece něčí pomoc. Nevidím logiku v návaznosti vět „…cítila jsem, jak se mi teplo rozlévá vnitřnostmi. Vzpomněla jsem si, že to tak nemá být.“ Jako že je špatně, když se zahřeje? Když druhý den nenašli srub, dobře, má to být záhada, ale věta „Ani místo, na kterém stál, nikde nebylo“, mi vyznívá skoro komicky. Možná by to chtělo jinou formulaci.
Jinak pozor na zbytečné až nadbytečné užívání zájmen (náš táta, mého koně) a podobných „plevelných“ slůvek. Skládačky typu „a všichni jsme se i s mámou, každý…“ nejsou taky zrovna elegantní, někdy stačí změnit slovosled. Raději bych se vyhnula i dodatečnému vysvětlování něčeho, co nastalo už předtím (třeba ty meteorologické poznámky, že bylo teplo, ale mokro, protože ten rok před Vánocemi přišla obleva, ale teď zrovna se naopak prudce ochladilo… V tom místě textu je taky dost strašný začátek souvětí „Protože když“ – ve smyslu „protože když jsem odjížděla, bylo teplo, jsem se špatně oblékla a teď mrznu“ – s tímhle souvětím bych si taky radila ještě pohrát).
Zajímavé, že domu netrefil:)... ale tamté věty jsem si nevšimla... každopádně pochybuju, že jsou koněb poštovní holuby, co trefí domů z neznámého místa (ani ona evidentně nevěděla kde je)...alůe ano, celkově je to tak přeslazené a naivní, že už to jsou jen detaily...ten článek se mi číst celý nechce, ale pochybuju, že by to bylko myšleno, jako noční stání bez pohybu..i ten kůň na obrázku, je patrně takový choulostivý chudáček, že je něčím přehozen...
Marking Machine - koukám, že jsi úplnej odborník na názvy :-) Jinak myslím, že ten můj vystihuje obsah úplně přesně. Ale chápu, že to holt nebylo nic pro Tebe.
Careful - čemu hrdinka věřila, že se stane s jejím koněm, je dostatečně vysvětleno touto větou "Věděla jsem, že v pořádku trefí domů a pustila jsem ho z hlavy." Myslím, že tato diskuse nad jeho osudem je tak trochu mimo mísu. Ale jestli Tě to opravdu zajímá, není problém si zjistit, že se zimou vážně problém nemají - pokud to nejsou choulostiví koníci zvyklí být schovaní. Pro příklad třeba tenhle odkaz: http://www.magazinpegas.cz/kone-a-velke-zimni-mrazy-je-to-problem/ Ale chápu, že to prostě nebylo ani pro Tebe :-)
Lakrove - o těch Vánocích mám také takový pocit, že by to tak mohlo být, tak jsem ráda, že nejsem sama :-)
> ...westernová...
Jo, přišla mi taková "zálesácká" (koně, srub...) -- do westernového prostředí ji nic přímo nezařazovalo, ale ani ji z něj nevylučovalo. A vzhledem k národnosti lidí, kteří osidlovali "divoký" západ, předpokládám, že Vánoce slavili, nebo jim aspoň věnovali skromnou vzpomínku, což je přesně případ tvé povídky.
...no, jasný...plemena jsou různá...ale řekněme, že si neumím přestavit běžné domestikované plemeno koně, které by bez přikrývky a čehokoli jen tak vydrželo někde ve vichřici a mrazu a vůbec mu to nevadilo...zvlᡚť pokud byl ten kůň uřícený, což tenhle vzhledem k tomu, že s ním běží takovým stylem, že jí z něj sejme větev asi bude... přitom by k vymyšlené chatě stačilo přimyslet i stáj a hrdinku "polidštit" strachem o čtyřnohého kamaráda..,. když už tak vrhá myšlenky na všechny strany a tomu koni hrozí smrt kvůli ní...
Není koza jako koza, stejně jako kůň jako kůň :-)
Ale jinak máš pravdu, chová se hloupě. To se tak někdy stane...
Zajímavý...vedle na jízdárně je teda přes noc venku nenechávaj...možná kdyby věděli, že jim mráz nevadí, tak dost ušetřej.
Jinak nešlo jen o to, že nemá co na práci, ale že se celkově chobá jak hňupka...možná by jí vlastně mráz taky neuškodil, když má mozek jako koza.:)...protože když neva koním, tak nožná nevadí ani kozám....
Děkuji všem za čtení a názory.
Lakrove, jsem ráda, že to někdo pochopil, už jsem měla pocit, že to nikdo nedá. Ohledně zařazení, povídka je westernová. Chápu, že to z toho úplně neční. Ale psala jsem ji před dvaceti lety a tehdy nebylo třeba to víc zdůrazňovat. A dnes už bych zas musela provést průzkum, jak a jestli vůbec na Divokém západě Vánoce slavili, tak jsem to nechala tak trochu neurčité. Tvůj výraz "z jiného světa" se mi líbí a sedí :-)
Proto taky, careful, hrdinka nemá na Vánoce vlastně nic na práci, nemusí uklízet, péct, balit dárky nebo nedej bože, lítat po obchoďákách a shánět ještě ještě nějaké na poslední chvíli. Ony ani ty Vánoce o tom všem ne u všech jsou. A ještě slůvko ke koním - mráz jm nevadí, žádný strach :-)
Ale o to tam nešlo, zrovna tak ne o Franka, Marking Machine. Pointa byla ve slůvku "kouzlo", které ovšem uniklo i Tuccimu, Ty jsi byl asi příliš koncetrovaný na tu druhou, silvestrovskou povídku, jinak bys v něm odhalil odpověď skoro na všechny svoje otázky.
Je to takové "z jiného světa", to znamená, že si to neumím zasadit ani do místa ani do času, ale čte se to dobře. Počáteční klid je po chvíli vystřídán obavou o holý život a v závěru to přechází k téměř mrazivé mysterioznosti. K názvu (který čtu až nakonec) má ta povídka celkem nečekaný obsah. Tip.
Mne to prišlo veľmi podobné so Silvestrovskou metelicou, ktorá sa niekedy v sparnom lete objavila na inom literárnom portáli. Zrejme ide o náhodu, ľudia mávajú rovnaké nápady, takže to neber nijako v zlom. Nuž ale k poviedke: Začiatok, resp. prvý odstavec, ten bol najvydarenejší. Potom sa strácal zmysel a vlastne, bolo to celé akési priehľadné (možno práve kvôli tej podobnosti). Napriek otepleniu (obleve, či ako to voláte), ak sa príbeh neodohrával kdesi v teplých krajinách, by nikto so zdravým rozumom nevyšiel von len v košeli. Aspoň tenkú bundu si mohla aktérka príbehu navliecť. Alebo sveter, čokoľvek, len nie košeľu. Ďalšia vec: taká poriadna "šleha" konárom (vetvou), ktorá ju zrazila z koňa, musela mať následky, minimálne narazenú kostrč, úder hlavy a podobne.
V zrube horí oheň a majiteľ si len tak na celú noc odišiel? Vhodnejšie by bolo napísať, že zrub bol opustený, kozub studený a ona sama musela podkúriť. Čerstvá káva - to už bolo aj na mňa silné kafe.
Netvrdím, že poviedky musia stáť len a len na reálnych základoch, ale nedotiahnuté detaily vedia narobiť paseku, presne, ako v tomto prípade.
Btw - ona puchýř videla a Frank nie? Prečo?
Na mě hrdinka působí jak debil..jde běhat uraženě na koni do lesa o štědrém dni... to neměla nic na práci??...sama a daleko a k tomu jen v košili...jako lidi v rozčílení dělají divný věci, přesto mě napadlo "chudák kůň"...a chudák stál celou noc v mrazu venku, jo? myslím, že už by byl tuhej...
...napad není úplně zlý...ale důvod proč se ztratí v lese to chce trochu lepšejší...takhle hrdinka působí jako kus hovězího a kdyby zmrzla...žádná škoda