Cesta do Chrudimi

V noci déšť. Přímo filmový - za takových nocí, kdy do zmáčených chodníků padají světla lamp, v Americe natáčejí film noir.

Sevření zimy povolilo, přesto ti, kteří si vzali jen slabý svrchník připomínají Guttfreundovu sochu Úzkost.

Na Hlavním nádraží mám deset minut. Přitahován vůněmi vcházím do království parfumů a líčidel. Hned přistoupí jedna ze seforek a představuje mi hit sezóny. Parfém inspirovaný vůní kadidla. V těch největších vedrech si ho prý samy seforky nanášely na hladká těla a docilovaly tak úlevy. Nevím přesně proč, ale snad to má zůstat tajemstvím anebo výzvou fantazii. Výrazné líčení a věk dělá z mé průvodkyně první mezi chrámovými kněžkami. Odcházím a nechávám ji rozdávat pozornost a vůně mezi další pocestné.

Nad Úvaly se valí mraky, déšť tu teprve odchází. V domku na křižovatce se pohnula záclona. Komusi už dávno osamělému přišlo líto, že i deštěm je opuštěn.

Traverzy podpírající střechu nástupiště v Kolíně stojí vzdor vší vodě. Zalévány močí opilců tiše korodují, ale nepadnou.

Pohledná průvodčí komusi přísně kontroluje kilometrickou banku. Rozhořel se spor o kilometr. Možná o dva.

Z Kolína vede jedna cesta, taková středočeská Via Appia. Do starověku nedosáhne, asfaltem ji vylili teprve nedávno. Ještě vlhká od noci, ostatně ženského rodu, nevstává. Je pozdní ráno.

Kolem Týnce nad Labem trčí větve stromů jako vlasy cuchatému děcku. A všude kolem kaluže žluté od bahna. Odpoledne, po škole, do nich děcka naházejí třaskavé kuličky a nastaví cuchaté hlavy k výchovné ceremonii.

Na úplném konci vagónu spí přes dvě sedačky zlatovláska. Kolébána tlukotem pražců do snu o lásce. Ten sen už byl dávno napsán básníky a pěvci a něco k němu přidali filmaři z Ameriky. Co v našich snech je ale původního? Je snad dívka se zlatými vlásky, něžně se choulící do sebe ve spánku, tak, že jí při tom ze svetru vykukuje nahý bok, něčím novým? Pohled příliš bdělý: Studentka jedoucí do Brna dospává příliš bujarý víkend. Na kolejích se spolubydlící svěří s novým sexuálním dobrodružstvím a naléhavou potřebou kouřit.

Za Pardubicemi v poli hejno vran. Jejich příbeh nejsem s to domyslet.

V bufetu u chrudimského nádraží přisednu k lačnému strávníkovi. Hlásí, že je tady jen občas, ale že nikde tak dobře nevaří. A skutečně, rajskou omáčku pojím s chutí.

Spěchám k soudu. Na chodbě sněm, takový mateřský Sanhedrin, co se usnesl na tom, že otcové jsou velicí lumpové. Alespoň ti, kteří odmítají platit výživné. S takovým doplněním nelze nesouhlasit, ač na příštích pár chvíl to bude má práce.

Advokátka ze středu mateřského Sanhedrinu připomíná sochu Kalliopé z chrudimských Městských sadů, historizující dílo sochaře Schnircha. Ve tváři má kamenný smutek, hledí nehnutě. Jen plavé vlasy hrají životem, zvláštní. Dotýkají se jejích ňader, ukrytých pod volnou halenkou. A mezi nimi visí amulet na řetízku. Když se večer svlékne a vlasy si přidrží za zády, slouží ta malá kovová věc coby ochrana před poraněním: pod ním cizí muž a na jeho rukách nebezpečí.

Před odjezdem si ji naposledy připomenu právě před Kalliopé. Autobus vyjíždí a je plný pardubických školáků vracejících se domů. Holky probírají Superstar, jsou tři, na stezce puberty, a rády by byly taky hvězdy. Třeba jim to nějaký strejda brzy dopřeje.

Pardubicemi se od antikvariátu ženu místním autobusem. Vedle mě holka, co roste pro lupanar. Srdce z perníku se jí zajedlo, chce takové, co z něj bude kapat krev a dolary.

Vlak z Pardubice je cítit únavou. Tři chlapiska, co přistoupili v Kolíně, si hladově měří průvodčí. Pívo a tahle holka jen v kalhotkách, to by bylo žůžo, vyměňují si postřeh beze slov ty hladové chlapiska. Neříkám nic a říkám – asi ano. Bez píva.   

Jsem zpátky a Jeruzalémská už je zase ve tmě a vodě. A do vody padají světla lamp a výkladů. Když tudy chodívali pejzatí muži s širokými klobouky, do listopadové dlažby padala světla lamp ještě plynových. Plyn. Jak to slovo pak zanedlouho zhořklo..