Bludička Jája z nákupního centra

Jsem bludička Jája a chci být vaše kamarádka, přistoupila ke mně žena v pableskujícím oděvu. Na tvářích měla make-up filmových hvězd, ani tisíc světel, co se snášely od stropu jako atomový hřib, ho nesmylo. Stáli jsme tváří v tvář, jako muž a žena, uprostřed nákupního centra.

Blíží se Vánoce, budu váš dárek, vyplázla jazyk číčatá améba. Kolem proudili lidé s hlubokými taškami, ale nejhlubší byl výstřih Jáji – už byl docela plný mých pohledů: přetékaly…

Strážci konzumních pořádků si nás měřili a nafukovali se přitom ve svých modrých uniformách. Jeden z nich cosi šeptal do drobného mikrofonu v klopě. Jejich role nebyla zřejmá: dohlížejí na mou bezpečnost, nebo jsou mi nebezpeční? A co Jája? Je ta před nimi v bezpečí?

Pohyb kolem neustával, lidé se valili, naráželi do výloh obchodů se silou ohromných vln a smývali zboží, brali s sebou vše jako velká voda. Jája ale stála napřímena, vzdorovitě vší té marnosti kolem, stála jako kamenný sloup uprostřed moře.

Nic se netřpytilo v té záplavě cetek jako lascivní gesta Jáji. Když pohodila hlavou na stranu, když si dala ruku v bok, když si peroxidovými zuby skousla ret, vytáhla obočí a rozchechtala se jako klisna ve zvoncích. V tu chvíli to vše bylo nezapomenutelné.

Mezitím na nás už v plné síle dosedl atomový hřib tisíce světel. Z reproduktorů se rozhučely koledy přikazující sestoupit do krytů. Jájino oblečení bylo gumové – byla chráněna. Já byl jen v propustném textilu. Na té šílené atomové scéně jsem tak před Jájou stál docela nahý.

Pomalu mi docházely všechny ty podezřelé věci jako muži v uniformách se skrytými sluchátky a mikrofony, ta inscenovaná tsunami vyrážející skla výloh, slevy, káva k nákupu zdarma a – Jája sama.

Zachránil jsem se. Z nákupního centra jsem unikl ohromnou bránou na fotobuňku, parfémovanou pro všechny případy. Venku jsem ještě překonal zákopy dřevěných stánků tržiště a unikl bočními uličkami Smíchova. Vše tam za mými zády zářilo.