Váha je můj nepřítel!

Dnes jsem si stoupnul na váhu a řekl jsem si, že už nebudu jíst. Šel jsem se podívat do zrcadla a spatřil tlusté tělo, plné záhybů, meandrů a kružnic.

Kolem očí vidím zařezané kruhy, a pod nimi tmavé pytle plné únavy.

Záplaty ve formě vitaminových tabletek, pétanque, procházky se psem … vůbec nepomáhají.

Řítím se jako vozataj, před sebou pět chutí, které mě táhnou tryskem vpřed. Sladká, Hořká, Kyselá, Slaná a Umami, ta divoška, přes kterou vnímám mastnotu, tu sladkou dráždivost. Ve víru varieté chutí přeskakuji jako cirkusák z jedné chutě na druhou a polykám jedno jídlo za druhým; po tuctech. Propadám se do hlubin rozkoše, kde příliv slin zvláčňuje dobrůtky a dodává jim na optimální dráždivosti.  

Rozkoš se mi rozpouští na patře, a já samojediný si určuji, do jakých pater, do jakých výšin ji mám vpustit; z jakých chuťových pohárků si naberu trochu té rozkoše. Vše promísit s další dávkou slin a šup; polykám tu hradbu slasti, která do mne padá a zanechává za sebou nesmazatelnou stopu závislosti. Zákon sytosti jako by platil pouze na pár okamžiků. Po každém soustě dostávám okamžitě chuť na další a další a ještě další.

Už dost!

Smažené buráky, solené lupínky, pražené mandle…

Ne! Už dávno nejsem pánem ve svém domě.
Už se neovládám! Stal jsem se marionetou, visící na šňůrách chutí. Už to nejsem dávno já, který tahá za páku osudu. Škubu se v osidlech své závislosti; na všem dobrém co se dá sníst.

Jdu ven, váhu házím do popelnice a cestou zpět si kupuji pytlík solených buráků a tabulku čokolády.