Cesta do Jiřic

„Te mňágolivé čorbide, už tě to nebudu ňácat po šesté,“ koulí jazykem na perónu nádraží Praha – střed hutný hulán. Nasedám do vlaku a jedu směr Lysá nad Labem.

U Zelenče v poli strašák. A o kus dál celé hejno strašáků: jsou rozkročení a ze železa a mezi nimi dráty, takhle nějak se vodí děti ve školce, aby se nepoztrácely. Těmihle dětmi proudí sakra vysoké napětí.

Když jsem tudy jel naposledy, krajina se právě rozhořívala podzimem. Naproti mně seděla dívenka a studovala něco chvílemi z papíru, chvílemi z digitálního displeje. Teď je naproti ženská v silném roláku, jí řízek a za okny je teplá zima.

Lysá nad Labem, restaurant na rohu. Sem chodí pojíst svou poslední polévku odsouzení před odjezdem do Jiřic.

V autobuse voní stromeček vanilkou. Zavěšený do prostoru zpříjemňuje už napůl vězňům jízdu do nového bydliště.

K věznici v Jiřicích vede jen jedna dlouhá, kostkami vysypaná cesta. Jak vnikám hlouběji lesem, je jasnější, že stromy vanilkou nevoní. Ten žertér za volantem!

Hájenka, vylomená klika do neznáma. Co je asi v černé tmě těch zdí? Vyděšené oči laní. Jdu dál.

Věznice. Straka hlásí můj příchod. Strážní to hned vědí, dveře z oceli zabzučí, ale na tenhle hmyz si ptáci netroufnou.

Vězeňský dvůr je pustý, jenže je chvíli po obědě, a tak chovanci nejspíš spí. Takto jsme spávali ve školce. Na rozkládacích lehátkách, všichni v jedné místnosti. V čele dřímala za stolem paní učitelka a ze svého polospánku dbala klidu vůkol. Už nevím, zda jsem takto lehával vedle své oblíbené spolužačky a zda námi proudilo velmi vysoké napětí, ale ta představa je sladká.

Čekám. Chodbou sem tam proudí vězňové. Ruce poztrácené v modré barvě, působí odpočatě ti hoši. No woman no cry.

Za okny mezitím opět zavládl ruch. Hraje rádio, debatuje se. Ani karbaníci si neutrhnou pár řečí od úst. Je tu taky klubovna a v ní akvaristický kroužek v plném proudu. Jen rybičky tu mlčí. Ale také ti, co píší dopisy. A že jich není málo. Na tu chvíli, co plní papír tajností a lží, se mění v rybičky. Co na to, tam daleko někde na druhé straně ostnatých drátů, jejich kočičky?

Blíží se druhá hodina. To se začne roznášet odpolední dezert a zalévat černá káva. Cely se promění v salóny dobrého vkusu, zavládnou lehká konverzační témata, z rohu bude kdosi preludovat Chopina. Kdo olízne stříbrnou lžičku, sklidí opovržení. Ovšem jen mírné, neboť v kurzu tu je mírný režim.

Ale po třetí je již všechno jinak: v kterési severské zemi do kolbiště vypustili černou pryž a přímým přenosem tu slávu věstují městu a světu. A taky věznici. Gól, křikli tetovaní muži v jednu chvíli. Bylo to však takové štěknutí, krátké, jako by se ihned upamatovali na své dobré vychování, v zádech jim sedí pan vychovatel.

Odcházím. Jak to tu bude vypadat večer, o tom se dohadují ptáci v korunách sosen kolem. K večeři bude nevinná klobása, neboť všichni tu jsou přece nevinní.

Jdu zase cestou vysypanou kostkami, v dálce se slunce mění v pastel na nebi. A na obecní vývěsce zpráva: Ztratil se ruský chrt Barzoj. Rád se mazlí a miluje piškoty. Chybí nám a my jemu.

Snad se do Vánoc Barzoj vrátí.