Balada o Ťuťovi

Za devíti horami a ještě mnohem dál,

žil v duhové díře magorů všech král,

prý vypadal jako kočka, trochu jako pes,

rozumu však nepobral, strpět byl ho děs.

Pod srstí snad neměl vůbec žádné bicepsy,

mozek jeho strčil bys snadno do kapsy,

na podivné věci míval v noci chuť,

nikdo neřekl mu jinak nežli Ťuť.

Hledal ryby na louce,

lovil kytky v potoce,

večer myslel na vdolky,

před snídaní na žmolky.

Jednou v létě v poledne, když slunce hřálo v míru,

uviděl Ťuť na palouku tančit něžnou vílu,

protože ta plavovláska tak nádherná byla,

Ťuťovi se krása její ihned zalíbila.

Udělal jí z pírek ptáků na palouku duhu,

by ji víla uviděla, když přiběhne z luhu,

schoulen čekal na palouku tři dny a tři noci,

nejed, nespal, láska už ho drží ve své moci.

Jemných nožek sladký zvuk, víla trávou běží,

zastaví se, co nevidí - duha před ní leží!

Pak se úžas v hrůzu změní, víla strachy ječí,

když vidí, že Ťuť kočkopes nad tím dílem klečí.

Zlomený je Ťuť, pryč se lesem vleče,

horká slza žalu po kožíšku teče,

odešel on daleko, do háje hlubokého,

který ještě nevrátil nikoho živého.

Od té doby neviděl z něj nikdo ani chlup,

ptá se skřítek moudré sovy „Kam se poděl Ťuť?“

Kam zmizel ten chlupatec, to ani sova neví,

nad lesy však občas prý létá pták duhový...