Frida a já III.

   Vodácká sezóna je v plném proudu. Z Vltavy se přes den stává dálnice a také v noci je slovo klid jen zbožným přáním obyvatel žijících v blízkém okolí. Procházka s Fridou se posunula až na jednu hodinu po půlnoci. Do té doby se  na kopec nesly zvuky podávající neveselé svědectví o návratech namol opilých  vyznavačů vodních sportů z města do kempu.

   Náhodný kolemjdoucí by  v mé psí společnici hledal marně onoho "bombarďáka" ze zimních vycházek. Na léto byla její frizúra upravena nakrátko. Dnes se držíme od řeky dál. Kvůli zpoždění s námi  nejdou kočky. Před mnoha lety, právě v červenci, mi Frida, pojmenovaná po mexické malířce F.Kahló, vstoupila do života. Známý volal, zda bych u sebe neubytovala dvě děvčata, vysokoškolačky, které v Krumlově hledají brigádu jako servírky. Tak k nám přišly sympatické dívky, jinak za západu Čech, a přivedly asi půlroční bílou fenku. Do našeho města zavítaly zcela náhodně. Autem se vracely z Chorvatska, kde pracovaly v přímořském letovisku v hotýlku. Po měsíci dřiny dostaly zaplaceno jen třetinu předem sjednané částky, tak to tam odpískaly a zklamané jely do Čech. Nicméně  hned v prvních dnech  u moře si všimly hubené fenky, jak celé dny postává poblíž frekventované magistrály a sleduje auta. Neměla jídlo ani vodu. Nosily jí tam občerstvení a následně oběhly celé městečko, zda pes někomu nepatří. Setkaly se s lhostejností. Babky vyprávěly, jak se pes chtěl vetřít na jejich dvůr a ony jej hnaly košťaty... Dívky ji nedokázaly nechat osudu a při odjezdu Fridu naložily do auta. Po celou cestu se chovala vzorně. Při celních kontrolách v různých státech ležela na sedadle zakrytá dekou a ani se nehnula. Jestli existuje psí génius, tak je to Frida, Chorvatka, která se rychle naučila česky, usmívám se na ni.

    Blížíme se k místu, které jindy míjíme obloukem. Na betonovém soklu sedává ve dne bezdomovec. Vždy záleží na počasí a stupni jeho opilosti, zda na něm proklimbá i noc. Nedávno prý dostal ubytovnu. Kdysi snad pracoval u koní. Svit pouliční lampy odkrývá nevábné zákoutí. Frida napíná vodítko a táhne mne k němu. Že by baštil grilovaný kuře, napadá mne při enormní snaze psa navštívit zchátralého muže. Leží na chodníku, s pitím to přinejmenším přehnal. Uvazuji třesoucí se Fridu ke kandelábru.Na zarostlém těle hmatám  krkavici. Bez odezvy srdeční činnosti. V otevřených očích svit lampy.  Vyndavám z kapsy kapesník a zakrývám mu obličej. Volám záchranku,spíš by se hodili "havrani".  Frida naříkavým hlasem vyje.

   Domů se dostáváme pozdě. Jdu ráno nakoupit a zapaluji na prázdném soklu svíčku.