Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nejlepší? české básně 2015 počtvrté

17. 01. 2016

2820

Autor

Lyryk

Tati! Tak kdy si na to uděláš čas? Teď. Tak jdeme na to, přečteme si to.

Jitka N. Srbová

Les cestou tam

To jako nahlas? To mám číst nahlas? No jasně. A jé, to je jak ve škole…

Římská jedna. To se asi nečte. No, tady to ale takhle je, co s tím tedy? Podej mi to, koukneme do nápovědy. Píše tu v doprovodném textu, že „hodina je strofou“. To jako, že to mám číst hodinu? Ale ne, obrazně vzato se celá situace odehrávala čtyři hodiny a toto jsou pozorování během té každé hodiny. Tak co? No já bych to nahlas nečetl. Takže budu dělat pauzy, až to natáhnu na hodinu? Nešaškuj, já ti to tedy přečtu, je vidět, že se ti do toho nechce. Bodejť, čtení básní nahlas je trapný. Trapný? No jak kdy, třeba Erbenův Zlatý kolovrat, to jde, ale tohle?

Vidím, jak se natahuje do oken. Jedeme, kontury vlaku

svědí krajinu, muž přede mnou to nevidí, nevidí nic,

je sám sobě krajinou i vlakem, pomalu do tunelu

krátkých textových zpráv. Už dávno nejsou krátké,

už dávno to nejsou zprávy.

Já ti do toho čtení budu skákat, stejně už jsem si to přečetla potichu, jak ti koukám přes rameno. Takže les se natahuje do oken, to je tak na úvod při průjezdu lesem, normálka, ale kontury vlaku svědí krajinu? Já to asi nevidím jako ten muž před ní, nevidím v tom nic. No vidíš, tedy nevidíš, autorka to předpokládala. Asi jsi sobě krajinou i vlakem. To chápu, jsem sama sobě vším a kvůli té zaslepenosti nevidím nic jiného. Ale stejně, jak může obrys svědit krajinu, jak krajinu něco svědí? To je básnická personifikace, zosobnění nějaké věci, jako by byla živá a jednala či myslela jako člověk. A proč se to používá? Není to nějaká archaická metoda sdělování? Na mě to nepůsobí. To musí působit na každého, to je klasika. Na mě to nepůsobí. No milá Mimi, tedy Milčo, když už chceš věnovat čas čtení poezie, musíš přijmout její hru. Kdybys chtěla číst něco o jaderné fyzice, musela by ses naučit docela dost značek a logických postupů, abys to plně pochopila. V poezii je to to samé. Takže poezie není zábava? Ale je. Jenomže i ta zábava má své značky. Abychom mohli číst, museli jsme se naučit písmena, a ty umíme, a teď už čteme a může to díky té dostatečné znalosti už být i zábava. No dobře, přistupuji tedy na personifikaci. Ale co se tedy děje? Kdo je ta krajina? Ona? Koukneme do Helpu, také si nejsem jistý. Nic konkrétního tam není, třeba tam v té básni ještě vystupuje a dozvíme se to, ale podle tajuplné nápovědy je krajina pro autorku samostatnou myslící bytostí, podobně i ten vlak jedná s určitým úmyslem a vůlí. Les je prý advokátem krajiny. Roste a člověku překáží. Myslím, že to má znázornit protikladnost fenoménů ve světě. Čeho? No, různé věci jsou v opozici vůči sobě; třeba černá a bílá nebo muži a ženy, no asi tak. Hmm. Tak dál, třeba se to dále celé vysvětlí.

II.

Brzdíme v nádražích, která nemají význam,

les hmatá po dveřích,

rve za pevně zatažené kliky, a ty se nesmí otevřít.

Jo, to už jsem zažila, jak ty větve šlehají po vlaku, hlavně někde na horách je ta dráha užší než mezi poli. A proč se kliky nesmí otevřít? No máš tam přece nápis, varování, že se dveře mají otevřít až, když vlak zastaví ve stanici. Ale oni stojí na nádraží. Ano, na nádraží, která nemají význam, přece jsme i spolu zažili, že vlak zastaví najednou někde v lese a tam stojí. Má totiž zrovna červenou. To jsou myslím ta nádraží, co nemají význam. A právě tam se nesmí otevřít. Aha, hmm.

III.

Čekáme na přípoj. Cíp lesa lapil druhý vagón,

chce se vysemenit za krk pasažérů;

až se vyhrnou do připravených náručí,

vystraší náletem celý perón.

Tohle je úplně jasné, fouká silnější vítr a jak kývá větvemi vypadávají na lidi semínka, to už jsem trochu viděla, ale na zas až úplně tak. Ale mě to moc nestraší, má to být horor?

IV.

Hledím vystoupit dřív, než mi nohy stáhne

bludný kořen. Už nikdy se nepotkáme.

Závěr, který nikoho nevyděsí.

Tak to vypadá na horor se šťastným koncem? To je trochu divné ne? Horory většinou končí v krvi. Ale ještě jsme na začátku zapomněli na tunel a na zprávy co nejsou zprávy. Možná jsme si tou odbočkou k personifikaci neužili tu strašidelnost. A taky jsi to tati mohl přečíst strašidelnějším tónem. Hmm. A myslíš, že by to pomohlo? Já moc ne. No alespoň tam není nic hnusně závadnýho. Stejně mi to není moc jasné. Tak jela vlakem, občas zastavili a kolem strašidelný les. Na horor trochu málo. Na konci nápovědy píšou, že autorka chystá sbírku s názvem Les, tak třeba tam bude teprve ta pravá hrůzostrašnost. Hůůů. Nešaškuj. Tajemné básně někdy mají vyvolávat problematické otázky, o nichž bychom měli přemýšlet. Já na tom nevidím nic problematického. No já trochu něco tuším. Co tušíš? Že jsme se tady všeho asi nedobrali. Je to nějak vytržené ze souvislosti s nějakým širším záměrem. Chmm. Tak já už půjdu. Kampak? Říkala jsem mámě, že jdeme s Jardou na minigolf. Teď v zimě? No právě, někde mají halový minigolf. Jarda ví všechno. Tak mu to vezmi sebou, třeba to lépe vyluštíte. Ježiš, to ne! On takové věci nečte. A co čte? Nevím, zeptám se, ahoj.

27 názorů

Natasha_

13. 03. 2016

Československá literární komunita

Nejlepší? české básně 2015 počtvrté

Autor

27 názorů

Sdílení