Zahrádkářská kolonie Jiřina

Nádraží, to je oslava doby železné, těch traverz, sloupů, kolejí a drátů. A když se rozchumelí, bere všechnu tu spoušť svou tichou, usedavě bílou řečí doba ledová. Tak se to střídá na nádraří Praha – střed, právě teď.

V rukách hýčká si svůj mobiltronek, dokonce ho balí do hadříků. Je to báječné robátko, a dokonce ve tmě i svítí. Když pláče hladem, maminka přistrčí drátěný cecík s elektřinou a ono ji pak nacucané zas těší: bliká, hraje, zvoní. A taky, ach, jak čerstvě nakousnuté jablíčko voní.

Soukromí detektivové rozčmuchali se nad podezřelou věcí, do jídelen rozvezli plné avie knedlíků, dětem skončila velká přestávka a na cestě z Čech do Itálie právě prospali se dva šneci. Pěkně na odpočivadle, mezi řidiči avií už prázdných od knedlíků, ještě dali by si tak s nimi kávu do rendlíků. Jak ta jen omamně voní, docela jinak by se pak šinuli po ní.

Vlak do Nymburku. Seděla naširoko a tvářila se jak kakabus, snad ráno ji nesedl antabus. Oslovit ji bylo by ošemetné, nechal jsem kyslou šťávu dívce bědné.

Stratov. Malinká alej v nasněžené spoustě, stromky nehybné až na dno zimy, větve shrbené, jako člověk, co doznává všechny své viny. Až tady ale blýskne se na časy, zas zčervenají srdcovkami a řečí ptačí promluví. A nebude to žádné přiznání, bude to sakra píseň, bujné chuti vyznání. Tam ve Stratově podle cesty.

Čelákovice a jejich zahrádkářská kolonie Jiřina. Tam v létě, v jedné z chatek, přesně pod obrazem říjícího jelena, lehává žena Jiřina. Bujná liniemi jak džbánek od vína. A co víc, lehává jen tak, ve žlutých bikinách, bronzová od slunce a od touhy rozvonělá jako květina. Nejmužnější ze zahrádkářů pak mění se v mocné zvíře z obrázku, své srdce, klid i účty dává v sázku. Však láska v kolonii o horkém létě jináč chutná, co bude pak, po tom tomu plemennému milci putna.

Ještě včera to byla pro sousedy z Lípy dobrá Janka. A dnes? Je z ní metropolitánka! Štráduje si to ulicí celá nová, v overalu značky Dior – navštívila OD Prior. V rucčce krémy maštěné drží kávu od bratra Kosti, pěkně v kbelíčku, celou utopenou v cukru a mlíčku. Ne, tahle holka se tu neztratí, ještě najít chlapa, co vždy všechno zaplatí. Ach, ta Janka metropolitánka.

Drobné tóny kardamonu, santalu a pačuli, holky seforky, ty se rády přitulí. Jen musíš sáhnout po bonu, nehledět na grešli a myslet na bílé šaty v šifónu.

Vodičkova. Ve světle výlohy se šperky daly si sraz dvě prdelaté holky. Prdýlky mají pěkně boulaté, jako překypělé vdolky. Zdraví se: No ahóój, láásko. Obejmou se a za chvíli v přítmí bistra zhltnou žemli s masem a lá tabasco. A víno budou pít pravé z bambusu, s hladinkou večera pak dojde i na pusu. Takovou tu jinačí, co věci krásně onačí.

Na řeku mezitím padla tma. Řízná, jakou jen dobré pivo má. A taky jo: už z čepu lejou ho maníkům v čůrkách do sklínek, a ne zrovna málo. Až v noci půjdou přes řeku dom, pustí si nejspíš do plínek. Svým ženským přidají na práci, ti věčně žízniví čudáci.

U Smíchovského nádraží žluté tečky luceren, vpité do mlžné tmy podvečera. Chlapík v bufetu k suché skývě žádá aspoň křen, pro horala od Popradu nic moc večera. Míjím tu scénu z tramvaje, sám hladov, hladovému hořce aspoň mávaje.