Plán D

Plán A

Když v roce 17 vyhrálo volby v Česku sdružení Ne ultrapodnikatele Dědíka, splnilo i svoje druhé slovo, že po úspěšných volbách se bez ohledu na program spojí s druhou stranou v pořadí a vytvoří silnou většinovou vládu, která zavede konečný pořádek ve všech věcech, které minulým vládám spadly se stolu, vyklidí ze všech vládních skříní kostlivce a uspokojí všechny dostatečně agresivní, skutečné zájmové skupiny českého obyvatelstva. Druhou úspěšnou stranou se stal Blok proti nekřesťanství, jenž nečekaně přilákal do řad svých voličů nejen věřící, ale i křesťansky vlažně smýšlející, které zaujal heslem: „Nemusíš chodit do kostela, hlavně když pošleš kačku na jeho obnovu“. Blok přilákal i ateisty, jimž se zdálo nekřesťanství nebezpečnější než křesťanství, které již myšlenkově přemohli. Přilákal i sluníčkáře, kteří z názvu pochopili sociální zaměření bloku. Všechno se zdálo nadějné, leč mezinárodní situace zhatila tento plán A, neboť…

Plán B

… si vynutila plán B. Druhý den po českých volbách vypukla tzv. Bruselská krize. Rusko a Spojené státy poslaly Evropské unii společné ultimatum. Stability demokraticky dobytých území v Africe a na Středním východě bylo dosaženo za cenu vyhnání indiferentních nespokojených skupin, které musí být vysídleny jedině do Evropy. Jednalo se o zhruba dest miliónů běženců z mimoevropských přilehlých oblastí. Pod taktovkou Německa, Francie a Británie bylo rozhodnuto obětovat jednu evropskou zemi odpovídající velikosti. Bylo vybráno Česko. Český velvyslanec v Bruselu byl odvolán minutu poté, co poděkoval za svěřenou důvěru. V Česku byla vyhlášena mobilizace proti vnitřním i vnějším nepřátelům země. Svoje seznamy sdružily do jednotné databáze všechny aktivní skupiny společné záchrany v zemi. Ultrapodnikatel Dědík odmítl bruselský diktát a usídlil se na atolu v Tichém oceánu nad Česku přiděleným oceánským dnem, odkud slíbil řídit nesentimentální český odboj. Šéf Bloku proti nekřesťanství Kropenka spěchal do sídla vlády, neboť byl zvědav hlavně na tajné dokumenty plné českých státních tajemství. Sejfy byly prázdné, zřejmě si obsah odvezl Dědík na svůj atol. Odcházel tedy zklamán na hrad, odvolat stařičkého nic neslyšícího prezidenta. Druhý den ráno protinekřesťanská policie vyslala své hlídky do všech domácností v zemi, aby odebraly vzorky DNA celé populace. Jedině tak se dosáhne očisty ryzího češství od nánosů a plev germanizací, austroslavizací a další pochybných maloetnizací. Do odpoledne byly postaveny ve všech okresech Česka mlýny na masokostní moučku etnicky neposlušných a nepřizpůsobivých rádobyobčanů. To ovšem byla chyba, jelikož již večer scházel beton na stavbu ochranné zdi na hranicích země proti avizovaným vnějším migrantům. S odstupem let se tato nepochopitelná a zcela fatální Kropenkova chyba stala námětem světové sentimentálně – spekulativní apokalyptické prózy. Kropenka mezitím v noci sám roztřídil překvapivá DNA data získaná od obyvatel. Prakticky celá jižní Morava má přes padesát procent turkotatarských genů. Severní Morava zase vykazuje menšinu českých právoplatných genů oproti rusínským, polským a židovským genům převažujícím. Ryzích Čechů kolem brdského polesí je sotva dvacet tisíc a asi pět set kolem Českých Budějovic. Všichni ostatní jsou Němci. Svůj genetický profil uložil premiér Kropenka do vládního sejfu ve Strakově akademii. Kolem šesté hodiny ráno začala koncentrace všech nečistých obyvatel jižní Moravy na mlýnských seřadištích. Jenomže bylo už pozdě. Hned o půl sedmé začala invaze, která si vynutila plán C.

Plán C

Země obklopující Česko, s výjimkou Slovenska, otevřely hranice a vyhnaly všechny nahromaděné migranty do České republiky. Saudskoarabská a turecká letadla vysazovala z letadel ženy s dětmi, které díky svým hidžábům a burkám nepotřebovaly padáky a v mžiku okouzlujícím způsobem obsadily vnitrozemí Česka. Na mlýnských seřadištích jižní Moravy byli migranti vítáni jako osvoboditelé. V devět hodin byl vypálen chrám svatého Víta na Hradčanech a instalován obrovitý rudý půlměsíc v zahradách pod hradem. Hrad sám, zastíněný půlměsícem, byl přemalován na zeleno. Kulturně šárijní hlídky po městě do deseti hodin dopoledne urazily všechny obličeje sochám v pražské aglomeraci, do poledne bylo dokonáno v ostatních městech země. Odpoledne nastal klid, neboť si migranti rozebrali české ženy a dokonávali státní převrat přes dělohu, jak jim napověděl už před lety Muamar Kaddáfí. Já jsem v té době frčel státní limuzínou do ultrakrytu v hoře Blaník. Vjeli jsme garáží jednoho vlašimského stavení do rozsáhlého vládního krytu. Premiéru Kropenkovi jsem zůstal jenom já, vládní řidič, ochranka se již kolem poledne rozutekla do svých domovů. Ve velké chodbě Blaníku jsem poprvé viděl v hibernačních kopulích rytíře svatého Václava. Zdálo se mi, jakoby mi sám Václav kynul, ale mohl kynout také premiérovi. Položil jsem v hlavní kryptě krytu Kropenkův kufřík na stůl a zahlédl na něm složku nadepsanou Plán C. Premiér ji otevřel. K mému údivu tam byl jediný papír a na něm bylo napsáno: „Volej Dědíka“. V tu chvíli začal houkat poplašný klakson a hlas z centrálního počítače několikrát opakoval: „Nedostatek vzduchu, ať premiér propustí všechny osoby a zůstane v krytu sám.“ Premiér se na mne omluvně podíval a ukázal prstem k východu. S ulehčením jsem se otočil, i když trocha napětí ve mně zůstala. Že bych vyvázl tak lacino? Nestřelí mne do zad? Asi neměl čím nebo byl premiér lidumil. Cestou kolem hibernační kopule svatého Václava jsem zaznamenal, že je kníže opravdu vzhůru. Přitiskl jsem naivně tvář na sklo a zíral na naši národní ikonu. Tak ho nezavraždili a on skutečně čeká na stráži a zachrání naši zemi. Kníže mi pomocí prstového písma sic staročesky posílal informaci. „Bieš na hore, postáv si prám“. Zamával jsem na rozloučenou a šel fascinovaně a pln nadějí splnit knížecí příkaz. Cestou jsem v hibernační chodbě viděl, že se všichni pomalu probouzejí. Bivoj, Vlasta, Žižka, Jirka z Poděbrad a další. Hrdostní adrenalin mi vehnal tolik sil do žil, že jsem venku na hoře Blaník měl vskutku prám v šest večer hotový. A tehdy to začalo. Z řek a okolních potůčků se začala vylévat voda. Do dvaceti minut sahala k mému prámu a za hodinu jsem široko daleko plaval jenom já sám. Česká kotlina, nepochyboval jsem, že uměle, byla zatopena a s ní i problémy, které kotlinu a Čechy tak trápily. Kam jsem dohlédl, samá voda. Co se mnou bude? Rozhodl jsem se na jakoukoli budoucnost prospat, ráno moudřejší večera a stejně se nic jiného nedalo dělat; signál neměl ani můj chytrý mobil vládní ochranky. Ráno jsem se probudil v čisté a sluncem prosvícené místnosti. Slunce ale bylo pod tlustým sklem jaksi jinak barevné, než si ho pamatuji z domova… Moje úvahy přerušil příchod malé holčičky, která mne táhla za rukáv chodbou do nějaké kanceláře. Za stolem tam seděla dáma připomínající čítankovou Boženu Němcovou v nejlepších letech. Pomyslel jsem si, aha, tak to jsem v nebi. „Nejsi“, říká dáma, „jsi na záchranné stanici Vesmírných lidí. Moji podobu vybrali na uklidnění, aby ses pro začátek hned nezhroutil.“ To se mi ulevilo, jsem jenom v blázinci. „Podívej se z okna“, říká dáma. Hmatám na okno, jaký je tohle trik? Vidím Zemi stejně jako astronauti, jak to znám z mnoha fotek  časopisů. „Není to trik“, říká dáma, „zachránili jsme tě jako posledního Čecha ze zatopené kotliny, již nyní Evropa nazývá Bohémská laguna. To je pitomost, vždyť na atolu v Tichém oceáně je podnikatel Dědík, v podzemí Blaníku premiér Kropenka a rytíři a mnoho Čechů v zahraničí.“ Kontroval jsem sebevědomě. „Kdepak, podnikatel Dědík je Maďar a prodal českou kotlinu už před rokem Evropské unii. Mohl využít staré tajné Baťovy smlouvy o přesídlení Čechů do Ohňové země v Argentině, ale tu smlouvu zase prodal Argentincům. Všem jste tak pili krev, byli jste přespříliš chytří. Proto souhlasili s Dědíkovým plánem na likvidaci migrantů a Čechů jedním rázem. Aby na vině byli Češi, zatopil z Blanického bunkru celou kotlinu Kropenka, kterému Dědík v telefonu poradil, „zmáčkni modrý knoflík“. Naivní Kropenka se též utopil. Dědík prodal i ten atol a za to, že nechal povraždit všechny české emigranty po světě, aby nebyl žádný žalobce před nějakým světovým tribunálem, získal místečko pokladníka v globální likvidační komisi. Ten chlapík se věru neztratí, on i pro pouhé pírko přes plot skočí.“ Všechno to dáma deklamovala pohádkově slavnostním tónem. „Mimochodem, čteme myšlenky, takže žádný plán D nemá naději. U oběda ti představím posledního Sumera, Inku a další. Na výslovnou žádost ti můžeme vzkřísit přítelkyni, máme v databázi nějakou Káču Divokou, to byla čarodějnice, kterou jsme zachránili z plamenů. Kdo jsme my? Jsme služba Vesmírná Spása, zachraňujeme rozhodující vzorky světa, které posíláme zpátky do nevědomí DNA po celém vesmíru. Kde je Bůh? Ale nech toho, to přece víš.“

Plán D

Pokud čtete tuhle zprávu, pak se můj plán D na únik informací o celosvětovém komplotu proti Čechům přeci podařil. Na tuto naši starodávnou českou schopnost čtenáři myšlenek jaksi pozapomněli.