Eidamská věž

Tři od soudu

Soudce. Toalety na soudu ve Spálené. Tady se oběsil před lety soudce. O přestávce jednání. Řeklo by se: Neunesl břemeno životní.

Koncipientka. Máš lehce zastřený hlas a jizvu na levé tváři. V tom obličeji, ještě tolik dívčím, je ten šrám něčím nepatřičným. Jaks k němu přišla, kdo ozdobil tě řezem příčným?

Obžalovaní. Už vedou zbojníky. Mají holé hlavy, neústupné výrazy a široké opasky. A k nim ruce přicvaknuté v poutech. Stráže nespouští z nich oči, v jednací síni rozeseti po všech koutech. No a pak se přetřásá zločin, a ne jeden, kdo, kdy, jakým úmyslem veden… 

Eidamská věž

Za výlohou chlap skládá cihly sýra. Má setsakramentský fortel a pohled výra. Skládá je v nekonečno, takovou eidamskou věž do nebe. Kolem se hromadí zvědavci, on si jich, jako virtuos v záchvatu kompozice, nehledí: staví dílo století. A blýskají blesky, není za nimi ale pohoršlivý Jahve, to jen lidé mačkají do svých ajfonů ti kořistníci každé chvíle. Jsou nadšeni, přestože je předem jasné, že tato věž nebude mít míle.

Cesta z kina

Kina ještě uspávají do pohádek, dospělé, je přes půlnoc. A i potom, cestou domů poslední tramvají, budou tihle snivci ještě napůl opilí všemi těmi příběhy zaoceásnkých lodí, kasin, zámeckých zahrad, pouštních bouří i mondén mizejících v cigaril kouři. Teprve zvonění konečné je vytrhne a navrátí časnému ránu.