Memento mori ve vanilce

Memento mori ve vanilce

Je sobota, krátce před půlnocí. Cukrárna v ulici pobledla na světlo chladících skříní. Tiše vrčí své requiem, v řadě naskládané rakvičky, které nikdo nevydal černozemi úst. A tak zůstávají zpozdilým chodcům na očích, memento mori ve vanilce.

Vyhnání z ráje

V diskotékách už se podlamují nohy nevinným, jak čas víří přes půlnoc, uzrává jejich známost v tučný plod. Tak ještě v posledním hitu zmáčejí si kotníky, dopijí mentolový likér a taxametrem nechají si odpočítat cenu posledních metrů k vyhnanství. Tak, tady končí všechen ráj, obrátí se na ně od volantu holohlavý muž s jizvou ve tváři. A oni, srdce rozbušelá, mizí za svým štěstím.

Rádio

Čím je osamělému člověku rádio? V ohybu nespavé chvíle, uprostřed noci. Drobné chvění srdce a reproduktoru, velmi krátké vlny toužení. Příběhy o jednom, příběhy milostného soužení, utopené v řekách něžných hlasů. Slévají se, odplouvají, jako vidina jiskřivých vlasů uvízlých na polštáři.

Návrat ztraceného milce

Libanonský agent už zas sedí na své židličce, jí ze své mističky a usíná do své postýlky. Ukonejšen pohádkou a douškem sahlepu. Kdo ví, třeba se mu bude zdát o namrzlém městě na Vltavě, kterého moc neužil, sotva zamřižovaný cíp.

A taky pět chlapisek, tváře televizního zpravodajství, už spí doma. Šmakovali pivo, to v poušti není. A ti sezdaní, dlouho očekávaní, mizeli v houští. Návrat ztracených milců.