Gumový krach

Záznamy z cestovního deníku, cesta Praha - Cheb a zpět. I. část: Praha - Plzeň.

Srbsko

Berounka už je rozhojněná v kohoutku, už syčí vodáckým blues. Tady je Srbsko, sem si na břeh odskakují kanoisté vykouřit namoklou lípu. Mezi šluky čtou dobře vodu, tak troch uolej, tak nějak ze zvyku.

Hořící keře

Keře po zimě vyhublé na průvan se krčí, ale jaro je brzy rozhoří a ony budou stát a budou hořet svým zázrakem, o němž je lidem dáno jen vyprávět. Dotknout se nemožno.

Hrad

Stojí tam pevný ve své gotické šíji, trochu býčí, jakou mají Theodorikovi svatí, monument časů. Kamenná relikvie vetknutá do sedla kopců. Dole tiše zurčí řeka, a pstruzi nic nevědí.  

Barvy

Barvy ještě tlučou hnědou kraj, ale vzduchem už letí zpráva, že brzy zvonky, petrklíče, sedmikrásky budou prskat svou jarní kaňkádu pestrosti. A taky rosničky budou prskat, syté od příliš tučných mušek.

Sluníčko

To je sluníčko, co rádo píchá do svačin výletníkům, a když nemusí, lehává na pažitu lučin. Má už v sobě docela jiný svit. Ostatně večer nás o tom v meteorologické relaci poučí docela vědecky nějaká paní nebo pán, co jim ráno popíchalo chleba s máslem.

Gumový krach

Ve stráni zapomenutá pneumatika. Daleko od cest, závodních drah. Zakutálené neštěstí, ohyzdný gumový krach. Až teplo vyžene děti od počítačů a ony ji objeví, ještě dobře poslouží. Ten nejmenší se do ní nasouká jak hadí lilipután, druzí opřou se do díla. Ó, jak krásně vyskakuje, budou se těšit všichni, jak srdce nebojsy, jak pravý Goodyear! A dole na kolejích rychlík na Plzeň. Neštěstí rozkutálené do všech stran, recyklace chlapce.

Psýché od Rokycan

Za Rokycany březový háj. Albíni sešikovaní k dřevěnému útoku. Tudy by mohla utíkat Hudečkova Psýché. Někde v domku nedaleko dal se Erós do zpěvu. V rádiu pouštějí Ramazottiho, láska na velmi krátký dosah. 

 

Na kost kance

Tudy chodívaly tlupy lovců, ještě tu po nich zbyly propadlé stezky. Zabalení v kůžích, asi ne moc ladní v chůzi a způsobech, divocí kamarádi. Přece ale něco nutí k obdivu, uznání bílému až na klíční kost šavlozubého kance. Nemálo nám po nich zůstalo, věčný hlad, prosté touhy a za nocí opilé tance.

Rzivé nápady

Jako Wabi stírá ten muž rosu z kolejí, jeho kotníky však nejsou romanticky nahé, ale ale z výnosu bezpečnosti práce upnuté do bagančat. Přes rameno má tašku a v ní rachotící kovy. Stačilo by povolit šroub y byl by s cestujícími amen, chlubí se pak večer v nádražní nálevně, když stírá rosu ze sklenice. Rzivé jak některé nápady.

Tajnosti a lži

Plzeň, Jižní Předměstí. Nad nádražím v řadě ční výstavní domy, v historizujícím výrazu, skrývají měšťanské tajnosti a lži. Tady se šlehačka nabírala stříbrnými lžičkami a láska k pokojské byla jako v nedělním odpoledni zapomenutá káva: trochu hořká, trochu sladká, a studená.

---