Essentia Solitudini

Nepozdává se mi tak úplně název: Essentia solitudini, vypadá na ablativ, nikoli na genitiv (solitudo solitudinis femininum), čili buď třeba interpretovat i Essentia jako ablativ (v bezpředložkové vazbě, která bývá přípustna pouze u místních jmen vlastních),  nebo jako blativ absolutní, ve kterém se pro změnu obvykle vyskytuje participium (pro určení současnosti, či předčasnosti).

Přesto si vzhledem k povaze básně dovoluji spíše předpokládat intenci genitivní ve významu Podstata osamělosti, ve správném znění: Essentia Solitudinis.

Toliko k názvu.

Přes jistou výhradu kostrbatosti prvního jambu v básni (který je jako jamb interpretovatelný, až v porovnání s následujícími slokami a tudíž na první přečtení působí zmatečně). Pokládám dílko za metricky zdařilé, obohacující a přes jakousi antickou zastaralost osvěžující. Damoklův meč zpodobněný jako minutová ručička je nesmírně poutavý doplňěk, bez kterého by první sloka byla bez pointy (a ať již se odehrává báseň, kdekoli, můžeme si domýšlet, že to bylo o půl).

Celá báseň ve mne evokuje představu končícího vztahu, či vztahu procházejícího krizí v podobě neodvolatelně krutých slov hádky v řečišti času.

O pužití figury, (ne)známé jako enallagé, raději pomlčím (hloubky dno).