Úvahy o škrcené postmoderně I.

Úvahy o škrcené postmoderně I.

K tématu mne provokuje nejen nový seriál o kritice kritérií, rozuměj literárněkritických kritériích, jejž zahájil na stránkách Tvaru Karel Piorecký. (Tvar 2/16/9 Kritika kritérií)

Při čtení článku jsem se divil sám sobě, jak autorovi po letech rozumím, přistihl jsem se, že se těším, že napíše o řadě recenzí „jak“ jsou udělány a tím mne inspiruje k hlubšímu a komplexnějšímu vidění literárního díla.

Piorecký však zakončuje svůj první díl takto: „Postmoderní pluralita pravd a neochota utvářet a reflektovat soubory kritérií musí být v kontextu literární kritiky zničena.“ (Zřejmě jako samo Kartágo!)

„Ale kde hledat cestu k alternativě, když vězíme až po uši v tzv. demokratizované kultuře, kde literárním kritikem na svém blogu či facebookovém profilu může být „konečně“ každý? Nová cesta se pro literární kritiku ještě nezrodila. Nezbývá tedy než vydat se po cestě staré. Ostatně – nemusí to být pouze z nouze ctnost. Étos tzv. horizontálního vědění může v záplavě nicneříkajících slov a textů stejně rychle vyprchat, jako se zjevil z ducha digitální kultury. Kdo by před pár lety věřil, že se do módy a na silnice vrátí kola bez přehazovačky…“

Obnažit metakriticky literárněkritické texty je záslužný a zajímavý počin. Ale filosofická hlediska či kritéria k tomu shora sepsaná jsou odstrašující. Všechno dobré z předchozího článku dokázal Piorecký smazat v závěrečném odstavci a půl.

Chápu, že Pioreckému vadí „neochota utvářet a reflektovat soubory (literárněvědných) kritérií“. Nechápu však, jak s tím souvisí „postmoderní pluralita pravd“. Piorecký se tím řadí k plejádě stereotypních autorů, pro které je postmoderna jen synonymem neochoty. V této plejádě libovolného redukcionismu na vrcholu sedí především náš pan prezident, který postmodernu nahrazuje zpříma neomylností, jíž se neholedbá nevenek ani papež František. Ačkoli ten by téměř mohl.

Zřejmě mám smůlu, že jsem studoval teprve nedávno v posledním desetiletí a druhou smůlu, že jsem nějakou tu zkoušku z filosofie nejen postmoderní zmohl. Uvědomuji si, že odborný diskurz konce osmdesátých a davedesátých let byl poznamenán jakousi podvědomou úlitbou postmoderně; podobně jako před rokem 1989 u nás odborný autor musel někam do úvodu, či závěru odborného pojednání zamotat formální marxleninismus. Formální postmodernismus vedl v řadě děl k povinným zmínkám, že postmoderní přístupy k tématu existují, ale většinou nebyl adekvátní příklad užití uveden nebo byl nepoužitelný, případně špatně použitý.

Na počátku postmoderních pluralit stojí autoři jako Lyotard, Fouckault, Derrida a další zajímaví autoři. Mám obavu, že se s těmi autory setká na fakultách z rychlíku jen nejmladší generace studentů. Ve studijním tempu ale stejně nelze očekávat, že by četli přímo díla těch autorů. Doufám, že se takoví najdou. Jinak si neumím vysvětlit tolikeré zmatky při zmínkách o postmoderně.

Aby nedošlo k omylu. Nevadí mi jinaký názor Karla Pioreckého, vadí mi jeho likvidační proklamace ohledně postmoderny. Ta svědčí buďto o domnělém povědomí Pioreckého, co to postmoderna je. Nebo Piorecký dobře ví co postmoderna je a usiluje o vykročení z postmoderního rámce, aby posílil jednostrannou (neomylnou) moc jedné pravdy o literárněvědných kritériích „bez přehazovačky…“ Prostě se nebude zdržovat s námitkami.

Zajímavé je, že postupně se proti postmoderně vyrojily myšlenkové proudy, které se rozhodly postmodernu popřít, případně umlčet a překřičet. Není překvapením, že první impuls přichází z teologie. V publikaci K rekonstrukci teologie po konci novověku – postkritický přístup (2008) Jaroslav Vokoun uvádí do kontextu česky psané teologie řadu dosud neznámých a nedostupných zahraničních autorů. Počínaje W. Pannenbergem a G.A. Lindbeckem nekonče. To abych uvedl ty známější. O co šlo? Zejména o rekonstrukci teologie prostřednictvím nové fundamentální biblistiky. Tedy jakýsi návrat ke staré osvědčené teorii o jediném univerzálním zdroji víry, jímž je Písmo Svaté. Omlouvám se odborným přátelům za značné zjednodušení problematiky, ale jinak by rozsah článku byl několikanásobný. Po tomto teologickém signálu, který byl do značné míry i reakcí na průnik feminismu až do teologie, se objevují i ve filosofii a politologii podobné postkritické reakce. U nás např. Hauserovy Cesty z postmoderny (2012).

Neblahé na tomto myšlenkovém posouvání, jehož nenápadně záludná plíživost se dosud nezdála ohrožovat platnost již dokázaných a zakotvených výdobytků postmoderny, je bezvědomí o tom, jak je postmoderní myšlení mezitím zakotveno v politické deklaraci úmluv Evropské unie. Ale i v tomto ohledu se objevily snahy unii reformovat např. návrhy deklarací o křesťanské povaze evropské kultury. Tyto a podobné útoky na sekularizaci v Evropě se nyní s hrozbou imigrace z islámských zemí opakují a budou opakovat. K tomu je třeba právě myšlenkové odstranění postmoderního myšlení.

Ovšem zpět k Pioreckého tezím. Proč Pioreckému postmoderna vadí? „Vězíme až po uši v tzv. demokratizované kultuře.“ Hle, kulturu je tedy nutno oddemokratizovat. Přece se nemůže stávat, aby „literárním kritikem na svém blogu či facebookovém profilu“ byl kde kdo, každý! Jak to chce pan Piorecký zakázat. Zažaluje každého, kdy by se literárním kritikem mimo jeho dobrozdání prohlásil? Nechá zakázat profil samozvaného facebookového kritika? Jeho názor, že na internetu žádní kritici nejsou je legitimní, ale je pouze k diskuzi; pan Piorecký o tom nerozhoduje a nerozhodne. Internet možná není nová cesta pro kritiku, ale má i pro kritiku svůj význam. Kdyby neměla, pan Piorecký by se nerozčiloval. Podle mne ten význam je minimálně v tom, že se zabývá leckdy zbytkovými literárními díly, která nakladatelská „zaváděcí“ recenzní a kritická obec míjí. Ročně vyjde mnohem více titulů, než mohou recenzenti a kritici vůbec přečíst. Dokonce se dá říci, že nejvýmluvnější kritikou je mlčení nad vydanou knihou veršů nebo prózy. Pokud na internetu někdo někomu řekne nějaký názor, který dotčeného autora povzbudí nebo kriticky posune, nic přehnaně demokratického na tom není. Establishment zaváděcí nakladatelské obce drží své obruče a osvědčené okruhy autorů. Alternativní internetová postmoderně kritická scéna je proto dobrá už jen navzdor páně Pioreckému. Na druhé straně je absurdní, aby se skutečným kritikem stal někdo, kdo na to intelektuálně nemá. K tomu může být dobrý plánovaný Pioreckého návodný seriál, aby veřejnost i autoři mohli snáze rozlišit, kdo kritikem je a kdo ne.

Pokusím se doufat, že se v Pioreckém mýlím. Veze se na módnosti likvidace postmoderny, ale nemyslí to třeba s jednopravdovou staronovou kritikou vážně. To nechci předjímat. Na jeho antidemokratickou deklaraci však nezapomínejme. Postmoderna je sekularizací v kultuře. Není to jedna zbožňující technika využitá v umění, snad jen s výjimkou postmoderní značně eklektické architektury. Postmoderna je pluralistní tím, že je permanentně kritická, mch. stejně jako věda. Proto nové myšlenkové proudy zavádějí postkritickou tezi jakési nové „epoché?“ K tomu však více příště v dalším díle mého seriálu o postmoderně.