Ledové zahrady - vzduch

Jsem s touhle částí docela spokojená, ale určitá větná kostrbatost samozřejmě přítomná je, jako vždycky ;)

“N-nevíš, kam se z-ztratil P-poesis? N-neviděl jsi ho?”

“Neviděl. Určitě pobíhá někde kolem a objevuje krásy života. Neměj strach, zase se nám vrátí.”

 

Phoúron přihodil další dřívko do plápolajícího ohně. Věděl, že to, co říká, je pravdivé. Nácházeli se zrovna uprostřed nízkého pohoří a kam se člověk podíval, tam bylo krásně. Vše ještě umocňoval neúnavný sluneční svit. Poesis se chodíval před spaním projít a vracel se vždy po západu slunce, uchozený, ale spokojený.

Desperatus vytáhl ze stanu deku, položil ji na trávu a také se posadil k ohni. Díval se na starce skrz plameny a spokojeně se usmíval. Cítil se blaze.

“Skoro jsem zapomněl, jak vypadá krajina, jež nikdy nepoznala kletbu,” říkal právě Phoúron. “Je to nádherný pocit, být v něčem tak krásném, že?”

“Hmm,” přikývl Desperatus a dál sledoval ty žhavé jazyky.

 

Phoúron na chlapce koutkem oka pohlédl a byl nucen se úlevně usmát. Desperatus vypadal již trochu zdravěji. Pořád byl sice bledý, hubený a chybělo mu oko, to ano, ale už nebyl tak našedlý, úzkostlivý ani potlučený.

 

Desperatus se cítil jako znovuzrozený. Ano, trpěl nočními můrami, dobře si vzpomínal na muka, která v Ledových zahradách prožil, ale tak nějak se s tím vším dokázal smířit. Byl překvapen tím, jak rovnocenně si ve společnosti ostatních připadal. Nikdo po něm nechtěl nic, co nezvládl, a za to byl vděčný. Už si nepřipadal ani zbytečný, ani slabý. Naopak, cítil se fit. Cítil se milován.

 

Algiditas naproti tomu nevypadal, že by se mu po duševní stránce bůhvíjak ulevilo. Se znovunabytým střípkem duše zjišťoval, že své pocity prožívá intenzivněji, a věci, které se mu dříve dařilo zapudit z mysli, na něj nyní dorážely jako mohutné vlnobití a pronásledovaly ho naopak víc... Například taková Calidina hlava. Ať se ve svých snech vydal, kam chtěl, ať udělal, co chtěl, vždy ten sen skončil stejně - v rukou držel Calidinu hlavu, tu hrůzostrašnou trofej s krví podlitýma očima plnýma nenávisti a s Nivovým vzkazem v nich vyrytým. Občas se Calidina hlava změnila ve Veritasinu, a to bylo ještě horší. V posledních dnech byla scéna s hlavou výraznější, protkaná více pocity a strašnější.

Nemohl spát.

 

Naopak Phoúron se cítil mimořádně šťastný. Kráčel se svými "třemi syny" a usmíval se na celé kolo. Hrozně rád si s Desperatem povídal, pomáhal mu, dovídal se od něj všechno o životě mimo planiny a jásal bezmála pokaždé, když vyšlo slunce. Od rána do večera se chlapci věnoval, možná proto, že se obviňoval z toho, co všechno ho potkalo. Neustále obdivoval přírodu kolem sebe, jakoby nic podobného už desítky let neviděl, což byla ostatně pravda.

 

Podobně se cítil i Poesis, jenže mnohem intenzivněji. Vypadal, jakoby splynul v jedno s větrem okolo. Pořád se usmíval a v jednom kuse vymýšlel nejrůznější hlouposti. Zajížděl dlaněmi mezi klasy na polích, vřískal radostí, pobíhal po okolí, válel se v trávě a přitom zíral s otevřenou pusou na bílé obláčky na modrém nebi. Zároveň však stále působil rozumně a byl přítomen a nápomocen, kdykoliv to bylo potřeba. Nejvíce se věnoval Algiditovi, protože si vzpomněl, že to byla jedna z věcí, kterou jsem mu poradil. Řekl jsem mu, že bude muset pomoct svému bratrovi porazit jeho vnitřní démony. Algiditas ho nutně potřeboval. Poesis se snažil. Domlouval mu, tlumočil mu moje rady, objímal ho a když si ho bratr nevšímal, házel po něm hlínou, načež se Algiditas vždycky zvedl a někam odešel. Byl nepřítomen, zahloubán do svých vlastních vzpomínek, pocitů a nočních můr. Všechny Poesiovy pokusy doposud končily otřesným neúspěchem.

 

Calidina hlava. Symbol zla a absolutny. Nesmazatelný obraz zastiňující vše dobré. Ať se Algiditas díval, na jaké věci chtěl, viděl je skrz ni. Calidina hlava vždy v popředí, vše ostatní leželo až za ní.

 

Ale vraťme se zpátky k tábořišti.

"Kam se ztratil Algiditas?" otázal se Phoúron rádoby ledabylým tónem.

Desperatův pohled zabrousil mezi okolo se tyčící kmeny. "Nevím, zašel támhle mezi stromy. Nebude daleko."

"Neřekl nic?"

"Ne," odpověděl chlapec. "Nikdy nic neříká."

"Hmmm..."

Desperatus vzal jednu z větviček a začal do hlíny vyrývat čáry.

"Myslíte, že je naštvaný kvůli tomu, že..?"

"Kvůli tomu, že byly Ledové zahrady zničeny?" dokočil za něj Phoúron. "To si nemyslím. Spíše ještě neví.. Jak by teď jednal."

"A myslíte, že bude v pořádku? Že s námi zase bude mluvit?"

"O tom ani v nejmenším nepochybuji," odpověděl stařec, čímž chtěl ukonejšit i sebe.

"Jak to?"

"Protože svůj osud nesl vždy s hlavou vztyčenou. Tak proč by nemohl i teď? Vždyť má v tobě věrného přítele."

"Já.. Já nevím.." zaváhal Desperatus s očima sklopenýma. "Mám pocit, jakoby se se mnou bavit nechtěl. A taky.. Totiž, nikdy.. Chci říct, že ho nezajímalo ani to, jak se jmenuji. Myslím, že on nechce být můj přítel," dokončil tiše.

"Neboj, Algiditas není takový ignorant, jak se ti jevil v Ledových zahradách, když musel předstírat, že necítí."

"Ale stejně je nepřátelský pořád," namítl Desperatus zklamaně.

"Ne, chlapče, jen má bolístky. A ty musí přetrpět sám, což může vypadat jako nepřátelství."

Desperatus zavrtěl nesouhlasně hlavou.

"Taky mi není zrovna nejlépe," řekl na to. "Znamená to snad, že mám přestat se všemi komunikovat tak, jako to udělal on?"

"Ale ty jsi jiný," pověděl mu Phoúron. "Když je někdo jako Algiditas, s lidmi prostě.. Nepočítá. Tebe by takové smýšlení zničilo."

Desperatus poslední větě neporozuměl, ale nedal na sobě nic znát. Odložil větvičku a zeptal se s očima upřenýma do dáli:

"Chcete říct, že nám nevěří?"

"Přesně tak," na to stařec.

"To je mi líto."

Phoúron si smutně povzdechl.

"Pochop," vysvětloval "že vyrůstal na místě zbaveném citů. Podle mě se v sobě ještě nevyzná. Sám teprv zjišťuje, co znamená láska, bolest nebo třeba přátelství. Musíme být trpěliví. On se vrátí, je statečný. Věřím, že brzy najde cestu k sobě samému. Ale dokud se mu to nepodaří, jak by mohl najít cestu k nám?"

Trvalo nějakou chvíli, než chlapec odpověděl.

"Já.. Nevěděl jsem, že.. Promiňte.." vyblekotal.

"To je přirozené, vidět věci zjednodušeně. Za to se neomlouvej."

"Ach jo.. Chtěl bych jít za ním a promluvit si o tom všem. Mám strach z toho, co všechno se mu může honit hlavou."

"To je chvályhodný nápad, ale prosím, nech to udělat mě. Jsem jeho otec."

"Dobře," přikývl chlapec. "Půjdete za ním teď?"

“Ano. Také mám o něj strach. Nejedl nic celé dny. A dokonce to vypadá, že ani nespí. Občas, když ho vidím odcházet, všímám si, jak je malátný. Rozhodně to s ním nevypadá dobře. Ztrácí se před očima."

Když to Desperatus slyšel, objevila se mu na čele starostlivá vráska.

"To jsem nevěděl."

"Ani já donedávna ne," na to Phoúron. "On toho člověk moc nevypozoruje, když ani s jedním z nás nemluví, a stále nám jde z dohledu. Chtěl jsem s ním promluvit už včera, ale odbyl mě takovým způsobem, až jsem se téměř urazil. Každopádně to zkusím znovu. Takhle ho nechat nemůžeme, vždyť by do té Moenie ani nedošel."

Desperatus přikývl.

"To je pravda.. Je to ještě příliš velký kus cesty na to, aby si člověk mohl dovolit být vyčerpaný."

"Všimni si, že i když předstírá, že se s námi nebaví, pořád nás doprovází a pomáhá nám s ohněm."

"Já vím," souhlasil chlapec. "Chtěl bych, aby s námi zůstal. Víte - bojím se, že jednou si to rozmyslí a už s námi nepůjde dál."

"Já taky, chlapče. Zatím to ale vypadá, že mu nezbývá, než v cestě pokračovat. Stejně jako nikomu z nás. Vím, že by se nerad vrátil zpět do Prokletého údolí stejně jako já nebo ty."

"Jo, z toho mi naskakuje husí kůže," otřásl se Desperatus s odporem.

"Takže teď už jistě chápeš," zašeptal stařec "proč jsem tě tam tehdy nechtěl pustit."

"Asi jsem vás měl poslechnout. Můj bratr by žil," přisvědčil Desperatus. "Ale - něco jsem se tam dozvěděl.." namítl pak.

"A co to bylo?"

"Že mě do Ledových zahrad vlákal Utěšitel jako narušitele."

"To jsem si myslel... Poesis o tom vždycky mluvil. Uvěřil jsem mu ale až před pár dny, kdy jsem měl možnost pocítit existenci Utěšitele na vlastní kůži," vysvětloval stařec.

"Utěšitel..." zamyslel se chlapec s pocitem viny. "Já... Já si neměl přát, aby za mnou Audens chodil. Kdyby se to nestalo, Algiditas by ho nezabil."

Phoúron položil Desperatovi ruku na rameno a tiše prohlásil:

"Mohlo se stát mnoho věcí. Nepřemýšlej už nad tím. Ledové zahrady neexistují. A je to tak dobře."

"Chtěl bych, abyste zůstali se mnou. I po tom, co se vrátím domů," řekl Desperatus a upřel na Phoúrona oči.

"Uvidíme," zabručel stařec s nejistotou. “Nejsem si vůbec jistý, jestli se tam dokážeme všichni uchytit. Mám v tomto ohledu strach nejen o Algidita, ale i o sebe. Přece jen, jsem už starý a bolavý. Lidé jako já si těžko zvykají na nové věci. Ale slibuji ti, že se vynasnažím, Desperate.”

"A také bych chtěl, aby s námi Algiditas mluvil," vrátil se k tématu chlapec.

"To já taky. Dobrá," zvedl se "tak já jdu za ním. Drž mi palce."

 

"Hodně štěstí."

 

Phoúron obešel ohniště i stan a vydal se hlouběji do lesa ve snaze Algidita najít. Překračoval větve a pařezy, volal jeho jméno, ale ať se snažil jak chtěl, Algiditas o sobě nedal vědět. Hledal dlouho, možná pár desítek minut, možná pár hodin. Nakonec to vzdal a vrátil se k tábořišti s nepořízenou.

 

Byl to Poesis, kdo Algidita našel. Zrovna se vracel zpět ze své tradiční procházky, když zahlédl část jeho hábitu, jak vykukuje zpoza jednoho ze stromů přímo na okraji prudkého skalnatého srázu. Popošel o kousek a zarazil se.

Pohlížel na něj, jak mu ruce volně visí podél těla. Oči v obličeji s prázdným výrazem měl upřené přímo dolů pod sebe, na úpatí skály.

 

Když ho tam Poesis takhle viděl, byl doslova ochromen a neschopen slova. Naprázdno polkl a sedl si vedle něj.

"Jdi pryč," ozvalo se záhy šeptem, ještě dřív, než bratr stačil cokoliv říct.

"Musím s tebou mluvit," opáčil.

"A o čem?"

Algiditas se na něj otočil a pozoroval ho přivřenýma očima. Poesis zmlknul. Najednou nevěděl, jak začít. Algiditas se od něj odvrátil a znovu pohlédl na úpatí skal. Poesis se tam zadíval také - na ty ostré hrany kamenů, na tu hloubku a na ten chlad.

"Jak to můžeš vydržet," vydechl třesoucím se hlasem "dívat se na tohle? Mně to připomnělo Ledové zahrady."

"Přemýšlím," odpověděl Algiditas věcně.

"A o čem? O tom, že tam skočíš?"

"Jdi pryč."

"Nepůjdu. Už tě nikdy nenechám tady takhle vysedávat... Pojď se mnou k ohni a povídej si s námi. Chybí nám tvoje přítomnost. Děláme si starosti. A taky bys mohl něco sníst..."

Pohlédl na bratrovu vyhublou, bledou, unavenou tvář s kruhy pod očima. "A pak ulehneme ke spánku," dodal pevně.

Algiditas na to nic neřekl, jen se zhluboka nadechl a zaklonil hlavu. V tom nádechu však bylo slyšet rozrušení, téměř vzlyk.

"N-nevím, co se to děje," řekl princ po dlouhé chvíli ticha "ale.. Mám dojem, že ten střípek duše nebyl tak malý, jak jsem si myslel."

"Jsi citlivější?" zajímalo Poesia.

"Mnohem,” přisvědčil Algiditas "a nevím, jak.. Jak to ukorigovat."

"City neukoriguješ," vysvětloval honem Poesis. "Musí to všechno napřed vyplout na povrch, být pochopeno a teprve pak se to začne vytrácet. Věř mi, tak je to nejlepší. Zažil jsem takový citový nápor, že udržet ho bylo naprosto nemyslitelné a také nebezpečné - nejen pro mě, ale i pro mé okolí. Pojď k nám, mezi své nejbližší, to by ti mělo trochu pomoct."

"Ne," zašeptal Algiditas se slzami v očích. "Napřed bych chtěl.. Abych se nemusel bát, že.."

"Algidite, ty se svých citů bojíš," poznamenal Poesis věcně, aniž by mu věnoval pohled. Algiditas se na něj nevěřícně zahleděl.

“Co tím chceš říct?”

Poesis jeho otázku ignoroval a raději změnil téma.

"Desperatus tvrdí, že ho nemáš rád. Že mu nechceš být přítelem. Velmi ho to zraňuje. Měl by ses zamyslet nad tím, co děláš, a nad tím, co nás teď čeká. Nezoufej nad tím, co bylo, a dívej se dopředu. Uvidíš krásnou budoucnost v okruhu přátel. Nebuď tak sobecký a lhostejný a uvidíš, jak se ti najednou uleví. Pomoz lidem a pomůžeš i sobě. Časem se naučíš, jak použít city k tomu, aby sis dodal ještě více síly. City nejsou slabostí, Algidite. To si musíš uvědomit. Mně také trvalo, než jsem si to uvědomil, ale sám jsi to slyšel - otec mé emoce nazval nádherným zázrakem. Už to o něčem vypovídá."

“To ti taky řekl ten neviditelný magor?”

Poesis si nevšímal té urážky, jen přikývl.

“Víš, že Utěšiteli stoprocentně věřím,” zašeptal v odpověď.

Algiditas se zašklebil a mlčel. Poesis to vzdal, ale neodešel. Lehl si do trávy a dal si do pusy stonek nejbližší květiny, který teď zamyšleně žvýkal, zatímco pozoroval hvězdy.

“Zase jíš sedmikrásky?” Zaslechl bratrův posměšný hlas.

“No a? Chutnají mi,” pokrčil rameny.

Algiditas nevěřícně zavrtěl hlavou, načež natáhl ruku a také jednu utrhl. Poesis si urychleně sedl, aby viděl, co s ní bratr udělá. K jeho překvapení si ji nacpal do pusy a rozžvýkal ji.

“Fuj,” řekl vzápětí a květinu se smíchem vyplivnul.

“To jsem si myslel taky, když jsem ji jedl poprvé.”

“Chceš říct, že se její chuť časem změní?”

“To v žádném případě,” zavrtěl hlavou Poesis. “Jen si prostě zvykneš. Přijmeš ji takovou, jaká je. A teprve pak ti zachutná.”

“Nechápu,” pomyslel si Algiditas a raději se zvedl, že půjde zpět k táboru. Poesis v duchu zajásal a zvedl se také.

---