Dobřany 19.3.

... tak trochu z jiného soudku: lítá nám v pokoji moucha, má s sebou ultra lehkou kameru a dohlíží na nás... kdosi tomu plně rozumí, ostatní nechápou...udělala jsem si další náramek přátelství a nehodlam jej sundat, dokud se sám nezpřetrhá...

ani jsem  dneska nekreslila, oči mám pro pláč, který stejně nepřichází... pomozte, jak si ulevit, když ten můj oceán nevšedních emocí je někde zakopán na hřbitově... nepamatuju si, kdy jsem naposledy plakala, je to tak těžký

zase jsem uklízela v jídelně.... jediná činnost, kterou tu musím dělat a zvolila jsem si ji, páč ostatní jsou nad mé síly....

máme po večeři, je 17:35 a v mé hlavě se rodí plány co, jak a co, proč a stejně mě sledují... až obejmu plyšového medvídka a nebudu moct usnout a v tu chvíli najdu v sobě to moře, jen tečou a tečou

zápěstí mám kolikrát rozdrbané do krve, ale hlídám se, snažím se.... chci vstupenku do světa za mřížemi, kdysi bílými, teď už zašedlými

je  mi smutno, není tu nikdo, komu bych mohla plně důvěřovat, říkají: bláznivá, vážně se chceš jít už v 6?... oni to nechápou, pod peřinou je taaaak teploučko a tak krásně

dneska tu byli naši, neudělalo mi to dobře

.....