Statistiky

"Když ti před barákem sedí v autě dva chlapi s termoskama, tak tě asi sledují, ne?" promlouvala paní Milada od žehlicího prkna k naivnímu seriálovému vrahovi. Věděla, že sobotní dopoledne se na všech kanálech podobá výprodeji v secondhandu, ale nevadilo jí to. Reprízované detektivky a nápady pro dům a zahradu patřily k jejímu malému osobnímu obřadu. Občas jí to vyšlo a byla v sobotu dopoledne sama doma. Tak jako dnes. Eliška šla na jízdárnu, Ondřej měl zápas a manžel Luboš vyrazil na kolo. Paní Milada se mohla v klidu pustit do úklidu a žehlení. Ne takové to nejnutnější uklízení a pár přežehlených košil, jako přes týden, dneska mohla dát všemu ten správný řád a udělat si radost. Dnes mohla vydrhnout kachličky v koupelně a vyžehlit i cyklistický dres nebo podkolenky na fotbal. Věděla, že je žehlit nemusí. Ale její maminka žehlila všechno. Stejně tak paní Milada ráda dávala svou prací světu řád. Vždyť práce je přece to, co odlišuje člověka od zvířat. Prádlo se sluší vyžehlit a podlahu je potřeba čas od času vydrhnout pěkně po kolenou s hadrem v ruce, i když by se mohlo zdát, že ji stačí přetřít mopem.

"Tak ho konečně odstřel," křikla paní Milada směrem k obrazovce. Neměla ráda váhající padouchy. Věděla, že když se ještě chvíli bude kochat pocitem vítězství, dorazí inspektor a padouch nestačí stisknout spoušť.

Zazvonil zvonek. Že by si Luboš něco zapomněl? Paní Milada rázně otevřela a překvapeně koukala na úplně cizího urostlého muže, který před ní stál. Přemýšlela, jestli přes dveře slyšel její pokyny televiznímu vrahounovi.

"Dobrý den, vy jste paní Mlýnská? Milada Mlýnská?"

"Ano, to jsem. Stalo se něco?"

"Ale ne, kdepak. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Filip Bína a jsem z Ligy proti genderové diskriminaci.  Byla jste náhodně vylosovaná ze seznamu obyvatel, abyste byla oslovena naší organizací. Můžu dál?"

Nezvaný pan Bína s drzou samozřejmostí nakročil přes práh, ale paní Milada neustoupila. Tohle bylo její sobotní dopoledne.  Bína tedy zůstal stát ve dveřích a pokračoval:

"Jste feministka?"

"Ne, to nejsem?"

"Myslíte si, že si všichni lidé jsou rovni?"

"Ano."

"No vidíte, tak to jste feministka. To se nám bude spolu hnedka líp mluvit."

Paní Milada si vůbec nebyla jistá, že je feministka, ale mlčela. Litovala, že neotevřela dveře jen na řetízek, jak jí to vždycky radil Luboš. Bína měl stále nohu ve dveřích. Paní Milada přemýšlela, kdo ze sousedů by mohl být právě doma. Výtah stál v přízemí, žádný zvuk vysavače nebo pračky. Je sobota dopoledne. Došlo jí, že je možná v celém domě sama. Z obýváku práskly dva výstřely. Detektivka šla do finále.

"Asi jste už slyšela o tom, že je v naší společnosti velká nerovnost pohlaví. Jak jste na tom vy? Cítíte se diskriminovaná, například co se týká péče o domácnost? Kdo u vás doma žehlí?" zeptal se Bína poté, co pohledem zavadil o žehlicí prkno.

"No já, kdo jiný."

"Manžel ne?"

"Naštěstí ne, to by dopadlo. Vy si možná myslíte, že žehlení je otrava, ale mě to docela baví."

"Takže manžel ani žehlit neumí, co? To je pro genderově nevyvážené domácnosti typické."

"To zas ne, žehlit umí, ale když má mít jednání, tak on si vyžehlí z celé košile jen límec a ten kousek, co je pod sakem zepředu vidět. Jenže já si myslím, že věci se mají dělat pořádně. Co když se mu udělá špatně a budou mu to sako muset sundat? No tak to raději vyžehlím za něho. Mně to nevadí. Mám ráda, když se práce dělá pořádně."

"To je důkaz toho, že už jste se se svým podřízeným postavením smířila. Říká se tomu Stockholmský syndrom."

"Já nejsem podřízená. My máme domácí práce rozdělené. Luboš třeba dělá nákupy."

"Hlídá vás, abyste nemohla moc utrácet, a ještě vám diktuje, co můžete a nemůžete jíst."

"Nebo se stará o všechno kolem auta, tomu já vůbec nerozumím."

"To auto má samozřejmě napsané na sebe, že?"

"To má, proč by neměl?"

"A nemyslíte, že je to nefér? Vždyť je to i vaše auto."

"Ale já s ním skoro nejezdím."

"No právě, a v tom to je. Jste vězeň, a navíc si to ani sama nechcete přiznat. Ale dost o vás. Jestlipak víte, kde je největší nerovnost zastoupení mužů a žen?"

"Chlapi se ženou na vedoucí místa a do politiky a hádám, že ženských bude hodně třeba mezi učitelkami."

"No vidíte, to se mýlíte.  V těchto oborech už nerovnost není tak velká, jak bývala. Dokonce i v neziskových organizacích bojujících za práva žen se genderové kvóty daří naplňovat. Já jsem toho živým důkazem. Tady už se nám podařilo největší nerovnost napravit. V současné době nás trápí něco jiného, a sice násilná trestná činnost."

"Myslíte domácí násilí?"

"Nejen to. Násilnou trestnou činnost celkově páchají v devadesáti procentech muži. To je přece strašný nepoměr. Nepřipadá vám to nespravedlivé?"

"No, mohli by se ti chlapi trochu mírnit, to je fakt."

"Přesně tak, a když se mírnit nechtějí, je na čase, aby to do svých rukou vzaly ženy. Neměly by si snad být všechny osoby před zákonem rovny? Každý člověk bez rozdílu pohlaví, rasy nebo vyznání má přece stejné právo spáchat zločin. Nikdo nesmí být diskriminován."

"No, já nevím,“ řekla váhavě paní Milada. „A hlavně nechápu, proč s tím jdete za mnou."

"Oslovili jsme vás, protože jste byla náhodně vybraná ze seznamu občanů, nebo spíš občanek. Chceme apelovat na vaše feministické cítění."

"Chcete po mně nějaké peníze?"

"Ne, chceme vás požádat o spolupráci na odstranění největší nerovnosti mezi muži a ženami. Spadáte do demografické kategorie žen, které páchají vůbec nejméně násilných trestných činů. Je na čase s tím něco udělat, nemyslíte?"

"To jako abych já…“

"Ano, přesně tak. Moc by nám pomohlo, kdybyste něco spáchala. Nejlepší by byla klasická rvačka. Ono nějaké to domácí násilí se vždycky najde, ale taková rvačka nebo napadení na veřejnosti, to je úplná vzácnost. Co myslíte, šla byste do toho? Jste přece feministka, ne? Je na čase ukázat mužům, že my ženské, teda, pardon, vy ženské, za to taky dokážete vzít."

"To by nešlo, pane Bína, já jsem slušná ženská. Já nebiju ani vlastní děti, i když by si to někdy zasloužily. A hlavně nestojím o žádné problémy."

"Ale s tím byste neměla problémy. Veškeré případné soudní výlohy by vám zaplatila naše Liga ze sponzorských darů a případné odnětí svobody byste měla refundované. Byla by to takzvaná „uvolněná funkce“, podobně jako starosta nebo místostarosta. Neděláte to přece pro sebe, ale pro obecné blaho. Podle novely zákoníku práce by vám zaměstnavatel musel po dobu výkonu funkce feministické aktivistky držet místo."

"Na to je opravdu zákon?"

"Zatím ještě ne, ale jeho novela už je sepsaná a páni poslanci ji mají na stole."

"A paní poslankyně ne?"

"No ty samozřejmě taky, omlouvám se. Poslyšte, já vím, ono to není jen tak, s někým se poprat. Ale pojďte to aspoň zkusit. Sedneme si tady před domem do parku. Budete koukat na lidi okolo a třeba uvidíme někoho, komu byste ráda dala pár facek. Spojíte příjemné s užitečným."

Pár facek bych dala nejraději tobě, pomyslela si paní Milada. Jenže Bína byl docela pořízek a paní Milada začínala mít opravdový strach. Chtěla se ho zbavit. V obýváku právě začínali recyklovat kelímky od jogurtů a slibovali, že kdo vydrží až do konce, dozví se, jak nejlépe sázet ředkvičky. Paní Milada momentálně toužila vědět, jak se sází ředkvičky, ale když s ním půjde do parku, bude lidem na očích. Co tady sama s chlapem, který stojí na prahu a nemá se k odchodu. Tam se ho může lépe zbavit. Vzala tedy kabát a sešla s Bínou ze schodů.

 

"Tak co třeba tam ten? Ten vypadá, že by mu pár za ucho neuškodilo," tipoval Bína.

"Ale vždyť to je pan Málek, od nás ze vchodu. Máme od něj andulku."

"Tak tady ten otrapa?" pokračoval Bína v castingu na oběť.

Paní Milada ho neposlouchala. Hledala někoho, kdo by jí mohl pomoct. Pan Málek byl sice hodný člověk, ale starší pán, a navíc skoro hluchý. Ten by si ani nevšiml, kdyby začala křičet, natož aby se jí zastal. Proč je jenom u všech všudy v sobotu dopoledne v parku tak málo lidí, a navíc žádný spolehlivě vypadající mužský, který by se jí proti tomu maniakovi mohl zastat. Paní Milada byla do pátrání tak zabraná, že si ani nevšimla, jak se za ni Bína ve snaze být neviditelný přikrčil. Ze zoufalých úvah ji vytrhl až rázný ženský hlas:

"Bíno! Co tady děláš? Nemáš snad být v práci? To bylo pořád řečí, jak pracuješ pro dobrou věc, a místo toho se tady taháš se ženskýma po parku.“

"Lenko, prosím tě, uklidni se, já ti to vysvětlím. Jsem tu pracovně," začal se omlouvat se Bína, jehož aura před manželčiným vztekem rychle bledla.

"To se tady jako pracovně tulíš na lavičce?" křikla Bínová.

"Ani nevíte, jak sem ráda, že jste přišla," vyskočila z lavičky paní Milada, která vycítila šanci rychle zmizet.  "Vetřel se mi do bytu, kladl mi nevhodné dotazy a pak mě vytáhl až sem," postěžovala si ještě a rychle se otočila k odchodu.  Plesknutí, které se jí ozvalo za zády, ji ujistilo, že pan Bína dostal, co tolik chtěl a co mu taky patřilo. Násilí na veřejnosti.

Paní Milada koukla na hodinky. Čtvrt na jedenáct, to by ještě mohla stihnout návod sázení ředkviček. Ona sice nikdy žádné sázet nebude, ale k žehlení ponožek se takové rady báječně hodí.

---