Stázka

Toho roku náš ořech vypustil jen pár lístků. Na konci každého se udělala malá rulička, která zhnědla. Stál na zahradě jako boží dopuštění. Babička Ludmila chodila každé ráno ven jen ve starých pantoflích. Obešla to neštěstí ze všech stran, pokývala hlavou a vrátila se do kuchyně. Na sporák postavila konev a připravila meltu. V rozpraskaných rukách chvíli podržela chleba, přivoněla k němu a zadívala se z okna na smutné torzo umírajícího stromu. Vzdychla a nakrájela chléb na tlusté plátky. Seděl jsem tiše na staré židli u stolu, ruce způsobně podél těla. Babička měla ráda pořádek. Všimla si mě a usmála se. Položila na stůl talířek s krajícem, sedla si vedle mě a hodně ho namazala sádlem. Oklepal jsem se.

„Na,“ postrčila mě k talíři a šla nalít meltu. Pusu jsem musel otevřít dokořán a stejně to bylo málo. Krajíc byl pro má pětiletá ústa velký. Babička Ludmila se podívala trochu pohoršeně, ale vzala nůž a vytvořila na talíři úhledné kostičky.  Zkoušela to každé ráno. Nejdříve se dívala, jak zápasím s chlebem a potom ho nakrájela. Sádlo mi tvořilo nad rtem takový nepříjemný povlak, ale byl jsem příliš malý, abych odolával. V duchu jsem se pomodlil a zavřel oči. Chléb do mě zahučel během chvilky.

„Už mám dost,“ odmítl jsem další krajíc a napil se s chutí melty.

Odpoledne přijel hajný Bořek. Babička si sedla k oknu, ruce spustila do klína a mlčky pozorovala pilu, která se zařízla do našeho ořechu. Piliny odlítávaly tak dlouho až úplně schovaly trávník. Ořech praskal a kvílel, až se začal pomaloučku naklánět k poli. Hajný Bořek vypnul pilu a rukama se opřel o kmen. Zavřel jsem oči, a když je znovu otevřel, strom ležel na zemi. Babička dala hajnému poslední loňskou husičku, já běžel ke koruně ořechu. Musel jsem se naposledy dotknout.

K večeři jsme měli nudle s mákem. Babička se smála, že mám všude v zubech kazy, že mě bude muset odvést k panu zubaři Krásnému. Brečel jsem. Strachy ze zubaře, za stromem, který už nebyl. Babička Ludmila mě k sobě přivinula.

„No táák, nebul, je to jen mák.“

Sedávala pak u okna celé hodiny. Myslím, že ho tam pořád viděla. Vrásčité ruce čím dál častěji schovávala do sukně. Občas jednu zvedla a zastrčila si za ucho neposedné vlasy. Byly jako chmýří. Poletovaly kolem hlavy, přestože je pečlivě stahovala každé ráno do pinetek. Někdy se přilepily k ústům a trochu se chvěly, když babička promluvila.

„Dneska ti povím o Stázce, jak se ztratila,“ načala večerní příběh a já ani nedutal.

Stázka byla můj nejoblíbenější dětský hrdina. Babička přišoupla židli k mé posteli, uhladila si sukni a ještě zkontrolovala peřinu, jestli mi z ní někde nevyčuhuje kus těla.

Toho večera jsme pomáhaly zahánět krávy do vrat. Stázka je otevřela a já švihala krávu proutkem, abych ji dostala na dvůr lidem, kterým patřila. To si neumíš představit, kolikrát se nám povedlo zahnat do dvora i cizí. Ony holky moc dobře věděly, kde mají svůj chlív, ale my je trošku zlobily, odřízly jsme jim cestu a pastevec Ondra nás za to huboval. Říkával, že jim blbneme hlavy. Moc jsme se tomu smály, ale rychle krávu zahnaly mezi ostatní. Přece jen, Ondra nám dával za pomoc odměnu a tu bychom si nerady nechaly ujít.

S poslední krávou odcházela domů i Stázka. Boženka šla pomalu ke svému chlévu, Stázka šla vedle ní,  já stála u plotu a dívala se za nimi. Boženka totiž čekala miminko, telátko a tak šla hodně pomalu a kolébala se ze strany na stranu, až jsem se musela smát, protože Stázka šla taky pomalu a kolébala se podobně jako Boženka. Pěkně se po ní opičila.

V noci k nám přiběhla vyděšená Stázčina maminka, že se Stázka nevrátila domů. K tomu všemu ještě rodí Boženka a ona vůbec neví, co má dělat. Usedavě plakala. Můj tatínek ji objal a utěšoval.

„Půjdeme se za Stázkou podívat a vy jděte pro Hanouska, pomůže vám v chlévě.“

Tatínek byl moc chytrý a věděl si se vším rady. Jenže Stázku nenašli. Kravička Boženka porodila nádherné telátko. Stála jsem tam a vdechovala vůni sena a telátka a nemohla se vynadívat. To maličké se pomalu začalo stavět na nohy, pan Hanousek mu trochu pomáhal.

Najednou se telátko otočilo na mě a na vratkých nožkách šlo přímo mým směrem. Strčilo mi mokrý čumáček do náruče a slaboulince zabučelo.“

„Babičko a kde je Stázka,“ nevydržel jsem to už.

„Dočkej času,“ odbyla mě babička a usmála se. Ráda mě napínala.

Strašně jsem se lekla, protože na mě telátko nejen zabučelo, ale dívalo se těma velkýma hnědýma očima tak divně, že mě zamrazilo. Takové hnědé velké oči měla Stázka! A v tu chvíli mě to napadlo. Tohle telátko je moje Stázka! Proto ji nemůžou najít a nikdy nenajdou, protože je v tom telátku.“

„Babi, to je ale hrozný, co se s tím dá dělat?“ ptal jsem se úplně vyděšený. Babičce Ludmile jsem tenkrát věřil každičké slovo.
„Jo, hošíčku, s tím se moc dělat nedá, jedině, že by jí někdo odčaroval,“ pokývala hlavou.
„Ale to není všechno, hezky poslouchej,“ dodala.

Hrozně jsem začala plakat. Plakala jsem a vykřikovala tak, že mě tatínek musel vzít do náručí a uklidňovat jako předtím maminku Stázky. Hladil mě a přesvědčoval, že tohle telátko určitě není Stázka a že se Stázka určitě co nejdříve najde a pak se tomu budeme už jen smát.
Nakonec všechno dobře dopadlo jak jinak. Tatínek Stázky vlezl do seníku, trochu se v něm přehraboval a nakonec tam Stázku našel spící. Ona si Stázka šla pro jablíčko a usnula. Přece jen, byla unavená z toho nahánění krav, ne?
Telátko nakonec dostalo jméno právě po ní. Dlouho jsme se tomu smáli, však taky, co tatínek slíbí, se vždycky splní.  Malá Stázka dostala červenou mašli na krk, velká do vlasů a takhle jsme chodily po zbytek léta na pastvu. Já, Stázka a Stázka.“

„To jsem moc rád, že to dobře dopadlo,“ zašeptal jsem šťastně a zavřel oči.
Babička se ztěžka zvedla, trošku jsem ještě zaslechl zašustění její sukně a byla pryč. Usnul jsem jako dudek.

Druhý den jsem vstal a běžel do kuchyně. Nebyla tam. Na plotně se vařil čaj, maminka připravovala konvici, trochu popotáhla a utřela si oči kapesníkem.
Vyběhl jsem ven. Ořech byl pryč. Velký bagr zrovna vytahoval pařez a pan Bořek mi zamával.

Uběhlo šedesát let a já pořád přemýšlím o tom, co dal tenkrát ten Ondra za odměnu těm dvěma, Stázce a Ludmile…