*SUGESCE*

    Je pátek odpoledne, kdy jsem po poslední přednášce na fakultě v Brně málem zmeškal vlak, ve kterém se teď vracím domů. Našel jsem si kupé, kde u okna sedí pouze jeden  postarší, důstojně vyhlížející pán, čtoucí noviny. No, to se aspoň trochu vyspím než budu muset vystoupit!
 
    Sednu si  do koutku proti němu a oknem sleduji ubíhající, pro mě nudnou krajinu. Letos to je už pátý rok, co tu jako medik balancuji mezi domovem a fakultou jednou týdně tam a zpět, nic mě nepřekvapuje, všechno znám. Zavřu oči a přemýšlím tak trochu o dnešní poslední psychiatrické přednášce. Profesor Slavíček, kterého jsem si sám pro sebe pro jeho absolutně holou hlavu přejmenoval na  „Džingischána“, nám vysvětloval, jak dosáhneme  mimikou oční nebo obličejovou, když chceme někomu něco vsugerovat.
  
Ta jeho přezdívka mě  ale přivádí k tomu, že začnu přemýšlet o něčem jiném. V duchu vidím defilé různých a zpravidla směšných pseudonymů našich gymnaziálních profesorů, avšak mezi nimi žádný hezký, který by se třeba vztahoval ke kráse obličeje, postavy nebo u žen i  účesu. Napadá mi jeden takový, sluníčko, ale neznám nikoho, komu by tak opravdu sedl na tělo. Cítím, že usínám, poddávám se tomu rád a myslím přitom na sluníčko.
  
Nevím jak dlouho jsem spal, když vtom se vlak  trhnutím rozjel a já se  probudil. Protírám si oči a překvapeně zjišťuji, že je nás v kupé nějak víc! Skutečně, přistoupila  jedna dívka!  Nenápadně  ji odhaduji tak na dvacet let. Vlastně již mladá žena! A jak je hezká! Střízlivý účes kaštanově hnědých vlasů, bleděmodrá  očka, jemně lomený nosík, zarůžovělá líčka, decentně nalíčené rty, neopálené ruce, štíhlé prsty. Napadá mi: Vždyť to je přece moje  „sluníčko“!?
  
Teď si všímá, že ji přece jenom, i když nenápadně, pozoruji a jakoby tázavě na mě pohlédne. Je  plachá a nejistá. Čím asi je?  Jak rád bych ji chtěl oslovit, ale ostýchám se začít. Je na ní něco nepřístupného, co mě láká, ale současně i bere odvahu. Jak zní asi její hlas?
   
Kdyby aspoň ten starouš, čtoucí u okna noviny, konečně vystoupil! Kolejnice vyklepávají rytmus dixielandu. Tančit tak spolu, to by bylo...!
   
Chvílemi vnímám, že  i ona chce něco říci, ale zůstává  to jen při náznaku. Štěrbinovitě pootevřená dívčí ústa mi zatím neprozrazují tajemství jejího hlasu.
    
A co takhle sugesce, vzpomenu si náhle. Mohl bych ji teď  prakticky vyzkoušet? Zkusím to! Vsugeruji jí, aby promluvila! Pevně a hluboce se jí zahledím do očí. Po chvilce zřetelně znervozní, začne si upravovat účes, pak sukni. Rozpačitě pohlédne na dědu a zase zpět na mne. Zaklesne do sebe všech deset prstú, aby skryla třes rukou.
   
Přenáším do ní celou svou energii. Dlaní levé ruky si zakrývá výstřih, napětí jejího obličeje mi naznačuje, že každým okamžikem promluví. Zrychleně dýchá a s viditelným úsilím...
...v nenadálém rachotu vyhýbek není slyšet ani slovo! Vztekám se a v duchu zakleju. Vlak zpomalil a vjíždí do stanice.
   Oči jí pohasly. Vstává. Odchází. Místo pozdravu jen pokývla, v očích slzy. Nemohu uvěřit, že vystoupí a  že už ji nikdy neuvidím  ani neuslyším! Prudce vstanu k oknu. Moje „sluníčko“  mizí zvolna mezi lidmi na nástupišti. Teď se ještě ohlédla. A mává mi!
    
„Hezké děvče, co?“, pronese stařík přes okraj novin. Propadám se jakoby ze snu do skutečnosti. Píšťalka, trubka vlakvedoucího, vlak se rozjíždí...

 „Jezdívám tu skoro denně  a znám ji! Je to chovanka zdejšího ústavu....
   Nedůvěřivě na něho  pohlédnu.
 
...pro hluchoněmé, mladý pane“, vydechne děda smutně a zadívá se kamsi do nekonečna.