První hodina prvního dne

Mandaly

Únor zmizel za obzorem, pomalu ztrácíš z dohledu březen. A sotvas dopil páteční likér s jelenem v erbu, hořce ti chutná nedělní večer. Není žádná přítomnost, jen věčné míjení chvíle. Dějeme se jako obrázky v písku, sotva vytane kresba, závan větru roznese příběh na celé míle.

Hrdlo večera

Večer si nakláníš hrdlem k sobě a piješ. Žádné olivy, jahody, žádný tuk z polévky, piješ svou samotu nasyrovo. Oknem padají drobná světla města a hvězd, perličky na dně.

První hodina prvního dne

Neděle odešla, vrženi do první hodiny prvního dne zakouší nespavci prapočáteční chvíli. Za té se rodil svět. A nebyl v něm ještě člověk, jen nebe a země. A dlouho pak trvalo, než se z člověka stal nespavec, co z peřin by rád zaslechl: Stul se ke mně. Za této první hodiny prvního dne.

Světla existenciál

Na čétédva skončil film o složitosti života. A taky mnoha dalších věcech jako touha, zvědavost, láska, zvrácenost, vina. Kdo toho má málo, může ještě do nočního kina.  A komu je to dost, ten dopije sklenku a před usnutím se myšlenkou dotkne těch existenciál, jako ponocný lamp. Rozsvítí jednu po druhé? Nebo je uhasí?