Nepravděpodobná romance

Dva deštivé dny. Z města není louže, mokro se drží v oblohy. Za ty dva dny se někomu mohla přihodit nepravděpodobná romance. A když ne, mohl v sobotu k půlnoci sledovat stejnojmenný film.

Dvě mladé ženy, dva zmoklé dny. Zklamání hledající cestu pryč. Ke slunci lásky? Jen kdyby to neznělo jako kýč.

Šepotání pod peřinou. Šepotání psychiatrovi, jehož tvář nás nemá rušit, stejně jako tvář psychoanalytika při terapeutické hodince.

Hrají šepotanou, která ke tmě noci patří. Holky v hebkém negližé. Prsty mihotají v snubním tanci krabů, až ke stavu beztíže. A pak mizí v písku těl, docela nahá zmizení. A kdybys to mohl sledovat, jen by ses chvěl.

Jedna skončí ve vězení. Erika. Druhá v blázinci. Luisa.

Příběh potkání k lásce vyprahlých holek vypráví Luisa, v rámci své terapie. Linie mezi tím, co říct chce a k čemu ji má autorita psychiatra, se táhne celým filmem. Napětí otázky, co nám Luisa vyznala dobrovolně a k čemu byla pohnuta, uvolňují scény sapfické sympatie.

Obě ženy k sobě utíkají z nevlídnosti náhod, od rozdaných karet, od stereotypních večeří. A my můžeme něco podotknout, nebo jen tak mlčet. Neboť takové věci se dějí.

Je to poněkud komplikovaný, ale krásný příběh o lásce.