Vůně sídliště

Sídliště i prostranství před supermarketem se nořilo do tmy.

 

Měsíc dosud nevyšel. Slunce dosud nezašlo.

Chápete snad tu kausalitu: dokud svítí Slunce, nemůže vylézt Měsíc!

Nicméně tomu tak vždy není. Je známo, a to i našim hrdinům, že Měsíc i Slunce mohou fungovat dohromady. Avšak noční ptáci nepotkávají ty denní a zloděj bude těžko nadbíhat policajtovi. Zloděj má většinou komplice.

 

Hlavní hrdina tohoto příběhu také není sám, je tvořen trojicí. Jenže tato trojice pracuje sehraně, jako by tvořila jen jednoho hrdinu, ale jsou tři; musíte tomu věřit.

Oni, všichni tři, o sobě tvrdí, že nejsou věřící, avšak myslete si, co chcete, neboť i ten, kdo o sobě tvrdí, že je nevěřící ateista, v něco věří…

 

To máte jako s tím Měsícem, dokud lidé nevěděli, že na odvrácené straně je jen skála a v ní vyhloubené díry po dopadech kosmických těles, připouštěli, že tam, v tom neznámu, existují neuvěřitelné věci, jež se však v očích lidí staly snadno uvěřitelné. Když člověk něco neví, nebo není známo, jak to funguje, tak si vymyslí cosi, jen aby měl klid – to je víra. Tak vznikla třeba i veškerá světová náboženství a všichni jejich bozi…

Moji hrdinové však nebyli žádní bůžci, žádné berličky v nevědomí; v nouzi. Moji hrdinové byli skuteční, hmatatelní a živí. Stále lidé s vírou… se svou vírou!

 

Po nočních můrách i bezesných utrpení Měsíc opět zapadl a Slunce opět vyšlo.

 

Můj trojitý hrdina se zvedl z kartónových krabic za kontejnery a vyrazil.

Srocovali se s jinými hrdiny z jiných příběhů a každé ráno seděli, nebo postávali – prostě lelkovali, před supermarketem a somrovali.

„Kámo, neměl bys nějakej ten drobáček?“

„Na kus toho žvance a pitiva.“

„Prosim tě, chlape, hoď nám nějakou tu korunku, jo, dík?“ a tak podobně, až do zblbnutí.

Mí hrdinové, respektive, můj trojitý hrdina, se denně chvályhodně snaží, kolem desáté už má v dlaních pivo a buřta.

I dnes. Popíjejí druhé pivko a z mastného papíru tahají velkou, masitou a salivaci urychlující uzenku.

Co to s tím buřtem ale… taková škoda, dávají ho psovi.

Rasu toho jejich čoklíka vám nepovím, je to něco jako vlčák křížený s rotvajlerem, jenže celý šedý jakoby vlk. Vlka ve městě však nespatříte a navíc je v Čechách až příliš dokonale maskovaný, čili je to pes; divná směska; divná karikatura šlechetného zvířete. Ošklivý, odpuzující, hrůzu nahánějící a smrdí víc než každý z trojice mého hrdiny, jako by nežral nic jiného´než sirečky. Avšak o bezmasé, jednotvárné a zapáchající stravě psově se může vyjádřit jen silně krátkozraký kolemjdoucí, který neviděl, jak v tlamě toho tvora právě zmizel chutný a voňavý buřt.

 

Šel jsem si, jako ostatně každé dopoledne, pro pár housek a kečup k snídani, když i mě oslovil hlavní hrdina příběhu… ehm, jeho třetina s prsama: „Korunka, pane, na jídlo, prosím, chlape.“

 

Jenže já nejsem krátkozraký!

Přitočil jsem se k trojici, překonal závrať z linoucího se odéru a pošeptal: ……………

Jenže co, to neřeknu, protože to bylo šeptem a říká se, že co je šeptem, to je čertem, takže i má sotva slyšitelná promluva byla čertovská. Nicméně, bystří čtenáři obsah mého sdělení tuší, že?

Poslouchajíce, tvářili se ti tři všeliak. Jeden zbledl, pak zežloutl, pak zezelenal a musel si jít loknout piva, aby se nepozvracel.  Druhý se usmíval, tak dětsky a nevinně, že i jeho tři žluté zuby, tvořící jedinou výplň plísní zapáchajících úst vypadaly, jako by byly vyrobené ze zlata a ne ze zubního kazu s trochou skloviny. Třetí se rozplakala, ale nevím, zda štěstím nebo děsivou vidinou plného, zato však nechutného žaludku.

 

Psal se docela nedávný rok, tudíž skoro každý měl u sebe mobilní telefon; náš hrdina však ani jeden.

Odstoupil jsem a vytočil číslo svého orientálního kamaráda.

Možná si myslíte, že jsem ho poznal na dálném východě, kde lidé umírají po tisících a dělají ty nejlepší pokrmy, a to ze zvěře, která je u nás nepochopitelně hýčkána víc než lidé, a když se proti tomu někdo ohradí, je považován za rebela a hulváta, leč nepotkal. Potkal jsem ho zde, v Čechách.

 

Neuplynulo ani patnáct minut a na parkovišti u supermarketu zastavilo auto značky dosti lukrativní s úchylným symbolem na kapotě.

Z vozu vystoupil Číňan nebo Vietnamec nebo co? Já to, sakra, nevím přesně, prostě muž se šikmým pohledem. Znali jsme se sice, jenomže velice povrchně. Učil jsem ho jazyku a on mě za to, čas od času nakrmil lahůdkou s názvem, který je tak tajemný, že jsem nenašel nikdy odvahu zjišťovat jeho český význam.

 

Co se stalo dál, to už došlo i zbytku čtenářstva, však?

 Jistě: trojice hrdinů se svým psem obestoupila šikmookého a čtyři z pěti zaujatě debatovali; pak on dlouze povídal a všem (kromě psí karikatury) začaly kanout z úst sliny.

Neuplynula ani hodina a v nedalekém lesíku se rozhořel ohýnek; kupodivu se nikdo nepohoršoval a nezavolal proti pyromanům zákon. Po další půlhodině se celým sídlištěm linula úžasná vůně pečeného masa, i k somrákům a jejich spoludruhům před supermarketem se doplazila a ti mlsně otočili hlavy, uchopili lahváče, lokli si a vydali se k mému hrdinovi a k exotické pečínce.

 

Já tam také byl, dostal jsem půl psího stehýnka.

Měsíc již dávno zašel, Slunce již dávno svítilo.

MŇAM!!!

 

 

 

 

 

---