Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se*DVOJÍ KLEŠTĚ*
Autor
Jiorgos
Nemám rád pondělí – v ambulanci nejnáročnější den z celého týdne. Namísto, abych se po práci vrátil večer domů, čeká mě ještě noční služba na porodnici, kterou si bohužel nemohu vyměnit. Oči se mi zavírají, natáhnout se, tak usnu jako špalek. Minulou noc jsem probděl u lůžka své nemocné dcerky. Sálala čtyřicítkou a jejím drobným tělíčkem škubaly křeče, chvílemi mě ani nepoznávala. Nemohl jsem jí nijak pomoc, než jí dát aspirin, balit to žhnoucí tělíčko do studených mokrých prostěradel a bezmocně zatínat pěsti.
„Neboj se, zvládnu to,“ ujistila mě ráno manželka, když jsem s těžkým srdcem odjížděl do práce. „Zvládneme to obě,“ dodala a políbila mě jako obvykle. Doufal jsem, že ví, o čem mluví. Je zdravotní sestrou, takže by to vědět měla.
Ale stejně se nemohu na nic soustředit. Zápal mozkových blan, ochrnutí, smrt…hlavou se mi honí děsivé vize.
„Jste v pořádku, pane doktore?“ ptá se starostlivě jedna z pacientek, nejspíš ji znepokojil můj nepřítomný pohled.
Do večera se musím dát do kupy, porod je něco jiného než rutinní prohlídka. Jde tam o život – doslova a do písmene.
Karel, který měl žurnál, mi na služebním pokoji stručně předává: „Na sále dvě druhorodičky. Nejpozději do půlnoci bys měl být hotov. U všech je normální nález, nemusíš nic zvláštního očekávat.¨ Slyším to rád. Aspoň si trochu zdřímnu než začne ten kolotoč.
Ale už za pár minut: „Nový příjem, předčasný porod!¨ Bleskově vstanu a ve spěchu mě ještě napadne co je teď asi doma? Na další úvahy nemám čas.
Rodičku znám dobře z poradny. Zoufalý případ desetileté neplodnosti, až jí štěstí konečně doslova spadlo do klína. Jak byla tehdy šťastná! Dnes však má slzy na krajíčku.
„Copak se vám stalo, že jste tak smutná?¨ a pohladím jí ruku. V přívalu vzlyků se dozvídám, že její muž právě včera přišel při nehodě v autě o život.
Nechci mluvit, ani nemohu. Bylo by to jen prázdným zvukem. Proto mlčím a aspoň jí soustrastně tisknu pevně ruku. Nemohu očekávat, že bude v závěrečné fázi spolupracovat, což potřebuji, abych jí porod co nejvíce usnadnil. Už teď je asi psychicky úplně na dně.
První dvě rodičky do půlnoci snadno a nekomplikovaně odrodily. Karel měl pravdu. Dřímají a spokojeně odpočívají, jako po těžké práci. Skoro jim závidím Jsem rád, že všechno proběhlo tak snadno. Musím si aspoň hodinku ukradnout na spaní.
Ve tři po půlnoci zjišťuji, že vše pokračuje dobře. Rodička je zatím poměrně klidná a odevzdaně očekává, že to s ní jistě dobře dopadne. Přitom neví, jak jsem šíleně unavený. Musím jí dát naopak pocit, že tu jsem jenom pro ni. Netuším, že už zakrátko se mi naskytne příležitost, abych jí to dokázal.
„Špatné ozvy, přijďte rychle!¨ Injekcí a kyslíkem odvracím hrozící nebezpečí pro plod. Na spaní ani pomyšlení. A sál taky už nesmím opustit. Musím tu vydržet až do konce. Z okna vidím město, ponořené v ranní mlze. TAM NĚKDE JE MOJE NEMOCNÁ DCERKA a já jí nemohu pomoci. Nikdo mi nezavolal jak se jí vede a já taky nemohu dosáhnout spojení. Špatně odložené sluchátko? K vzteku! Ale teď mám na starosti někoho jiného, kdo mě potřebuje! Jsou to dva životy, z toho jeden ještě nenarozený a ty vyžadují, abych myslel jenom na ně.
Za další hodinu stahy slábnou, po infuzi oxytocinu se nelepší, ozvy plodu se střídavě zpomalují. Rodička je už skoro hodinu ve druhé době porodní, tlačením vysílená, zato ale s hlavičkou plodu na půl cesty už hluboce vstouplou do pánve. Musím se rozhodnout k tomu, čeho jsem se od počátku podvědomě obával.
Dýchá přes kyslíkovou masku, úzkostlivě mě sleduje. Kývnu na asistentku, aniž bych promluvil. Rozumí i tak, neboť ví, že nechci vyslovit nahlas slovo, ženami tak obávané: KLEŠTĚ!
Navyklými hmaty pracuji neukvapeně. Pod kontrolou jedné ruky zavádím opatrně první kleštinu tak, aby seděla na hlavičce pevně a při tahu nesjela. Stejně tak i druhou kleštinu. Nesmím svým počínáním poranit ani matku ani dítě. Pak obě kleštiny pevně sevřu, tím je spojím a provedu pokusný tah.Vše se mi daří. Pokračuji citlivě v tahu a současně povzbuzuji s asistentkou vyčerpanou rodičku, aby přispěla ku zdárnému ukončení zbytkem vlastní síly. Po nástřihu hráze kleště snímám a dokončuji porod bez nich. A právě v tomto okamžiku se sál zabarvuje vycházejícím sluncem do růžova!
„Máte hezkého chlapečka, můžete se radovat, maminko!“, zvolám nadšeně a ukazuji ho rodičce. Hlavu má skloněnou k rameni, obličej zalitý potem, oči plny slz. Šťastně se usmívá, ale nějak nepřítomně...
Jsem přesvědčen, že právě teď jsou spolu, radostně a přitom smutně, oni sami dva, kteří se v posledních dnech společného života tolik těšili na svoje dítě.
Slunce mezitím už září naplno. Prožíváme asi oba něco, co se nedá přesně definovat, vyslovit nebo vůbec nějak popsat. Porozumí tomu jen ten, kdo takovou směs radosti, štěstí a hlubokého zármutku aspoň jednou zažil.
Pohlédnu na hodinky a vidím, že moje služba potrvá ještě něco přes dvě hodiny. Přeji si toužebně, abych už měl klid a konečně trochu hlubšího spánku. Vždyť za mě nikdo moji práci, co mě ještě čeká v ambulanci, neudělá...
Mám tedy jedny úspěšné kleště za sebou. Ale ty druhé –ty v mém nitru- mě stále ještě svírají a nedávají spát: snad už je lépe i MÉMU NEMOCNÉMU DÍTĚTI?