starej komik

Přesně takhle jsem ho viděla,
potměšilýho staříka, s velice hbitou postavičkou.
Cirka metr a půl víc ho nebylo.
Do všeho se hrnul po hlavě.
Tak si tak říkám, že měl mít rohy,
takový ty, co maj bejci na Koridě.
Ale on ne, měl holou, tvrdou palici.
Pořád s ní narážel do zdí a někdy do lidí,
trochu se vždycky oklepal, zalouskal prsty
a smál se jako blázen.
Taky proč by se nesmál, když byl sám život.
Najednou byl pryč.
Tenkrát jsem řvala (taky jako blázen) a zavírala oči.

Místo něj se přibelhala taková sůva stará,
čuměla pod pokličky, furt se jí něco nelíbilo.
Oknům říkala vindous a dětem bejby,
Lakovala si nehty na růžovo, tajně vyžírala lednici.
Prostě baba naštvaná na celej boží svět.
Odplížila se po prvním infarktu, čůza jedna.

A místo ní, (světe div se) přihopsal zase ten starej komik.
Trochu mu sice kape na karbit a tíhne k mládí,
ale louská prsty jako profík
a smích
jo, smích ten má nesmrtelnej.