Kroky

V sedm hodin zazvonil budík. Sebastian ho nechal vyzvánět přesně třikrát. Jako vždy. Sundal nohy z postele a chvíli dlaněmi na obličeji bojoval proti slunečním paprskům, které se prodíraly prachem pokrytými žaluziemi. Hluboce se nadechl a vstal.

Lžička cinkala o porcelánové stěny hrnku. Káva mu dnes chutnala obzvlášť odporně a v televizi nebyl jediný slušně oblečený moderátor, ani nikdo, jehož hlas by zněl alespoň trochu lidsky. Tak lidsky, jak si Sebastian představoval, že by měl znít hlas člověka, se kterým by chtěl trávit první momenty nastávajícího dne.

Upravil si límeček košile, nasadil pršiplášť, zkontroloval, zdali jsou jeho polobotky čisté. Nikdy nebyl spokojený s tím, jak se lesknou. Pak se psaníčkem v ruce vyrazil do práce. Cestou k výtahu udělal přesně osm kroků. Jindy jich bývá sedm. Nadechl se a zavřel oči, když se kabina rozjela. O dvě patra níže nasadil tempo, které plánoval držet až k tramvajové zastávce.

U popelnic si uvědomil, že kromě pravidelného zvuku o beton sebevědomě narážejících podrážek slyší i něco jiného. Klap-klap-klap… a zvuk, který do konceptu velkoměsta nezapadal.

Cestu mu zrovna přecházela kočka. Na první pohled nebyla ničím zvláštní. Šla velmi pomalu, elegantně střídala nohy, avšak vždy po několika krocích zastavila, rozhlédla se kolem sebe a pak pokračovala směrem k chodníku na druhé straně ulice. Sebastian byl natolik zhypnotizovaný pravidelným pohybem, že přestal vnímat zvuk řetězu, který měla přivázaný ke krku a jeho volný konec při každém kroku řinčel. Kočka se ladně otočila, zcela majestátně si sedla a upřeným pohledem sledovala řetěz před sebou. Sebastian si všiml i měděné známky, která byla upevněna na řetězu.

Zaváhal, ale rozhodl se pokračovat v cestě. Na tramvajové zastávce si uvědomil, že je sobota.

Další dny Sebastian chodíval do práce s pravidelnou zastávkou. Tak, aby mohl sledovat, jak černé fleky na zrzavé srsti mění chůzí tvar. Držel se od celé scenérie dál a před každým krokem se mu na okamžik zastavil dech.

Bylo zrovna úterý, když se představení nekonalo. Kočka nepřišla. Nedorazila ukázat to, za čím se její jediný divák vracel. To, díky čemu se dala ranní káva pít. A další den také ne. Sebastian se rozhodl, že zkusí vstávat o deset minut dříve. Doufal, že se celé entrée odehrává v jiný čas. Se zatajeným dechem vyčkával. Nebyla tam. Pokračoval tedy na tramvaj. Den po dni se jeho čekání zkracovalo, dokud cestou vůbec nezastavoval.

„Nechápu, že zas musíš kecat, Karle,“ zaslechl Sebastian, když nastoupil do tramvaje. „dělej si prdel z někoho jinýho!“

„No nekecam, vole! Ta kočka měla na krku řetěz a ten chlap jí měl přivázanou k noze. A ten řetěz byl asi kurevsky těžkej a ta kočka už prostě nemohla, tak se snažila každou chvíli zastavit, ale ten chlap si toho nevšímal a tahal jí za sebou jak pytel hoven.“ Vysvětloval přesvědčivě druhý muž.

„Jasně, jsi fakt magor, vole!“

***

Ráno Sebastian vstal po třetím zazvonění budíku. Byla tma. Hluboce se nadechl a ranní kávu si raději odpustil. Opláchnul si obličej, oblékl si košili a nakročen k zrcadlu se zastavil a zamířil ke vchodovým dveřím. U výtahu stál za sedm kroků. Pak následovalo rytmické klap-klap-klap…

Venku se zadíval na boty. Nevypadaly podle jeho představ. Zastavil se. Před ním na zemi ležel volný konec řetězu. Řetězu, na jehož konci byla přivázána zrzavá kočka s černými fleky. Seděla uprostřed silnice. Jindy před sebe zírala zcela nehybně. Nyní bylo zřetelné, jak silně oddechuje. Z jejích žlutých očí, které sledovaly řetěz před sebou, se vytratil všechen půvab.

Sebastian s údivem stál a pozorovat tragickou etudu, která naplňovala nejen divadelní prkna, ale celý svět. Instinktivně si klekl a natáhl ke kočce ruce. Podíval se na známku. Na mědi byla snad dříve vyryta tři jména. Jména betonem rozedřená k nepřečtení.

Sebastian přesunul svou pozornost k řetězu. Nedal se odepnout, byl pevně spojený a nebylo na něm ani stopy po sváru. Pokusil se ho přetáhnout kočce přes hlavu. Zasyčela. Sebastian ji jemně pohladil po hlavě. Zadívala se mu do očí a on v nich znovu spatřil půvab baletní mistryně.

Mlčky uchopil volný konec řetězu a přivázal ho k noze. Vstal, udělal dva kroky a počkal, dokud kočka nestála znovu po jeho boku.  Po chvíli udělal další dva kroky. Zvuky města zmizely. Boty měl dokonale vyleštěné.

Klap-klap… Klap-klap…