*...nic se nemůže stát.*

        Na podzim se má vrátit do civilu, ale ona by mu něco chtěla říct už teď. Něco, co si telefonicky domluvili a co ona už dva dny s jistotou ví: lékař její domněnku potvrdil a mamince už to řekla. Vyslechla ji s pochopením pro jejích osmnáct let a u  vědomí  toho, že jí ze šesti starostí ubude jedna a přibudou dvě.

        Když  neočekávaně přijel, byli už po večeři, Jana sklízela se stolu. Na Standu se okamžitě navěsilo pětihlavé klubko, žadonící o jeho samopal a aby je svezl na motorce. Oblehli ho tak, že Janu ani nemohl obejmout, jen si podali ruce. Maminka mu hned chystala něco k jídlu  a Jana  zatím začla umývat nádobí.

        Po večeři už byl trochu nervózní, poněvadž se od Jany ještě nic nedozvěděl. Děcka ho zpovídala ze všeho možného, nejvíc třináctiletý Petřík, který se neodbytně  zajímal o jeho samopal. Nakonec, aby už měl od něho pokoj, mu zbraň půjčil. Zásobník s ostrými  zastrčil do svého pláště na věšáku.

 „Jseš tu dnes, hochu, načerno, viď? Nebudou z toho nepříjemnosti?“ paní  Pokorná si právě začla připravovat věci  a vaničku ke koupání nejmenších capartů.

       „Nebojte se, matko, nic se nemůže stát. Jsem na cestě ze střelnice na velitelství a na tu dlouhou vzdálenost  se už může hodinka sem  tam ztratit.   Stejně ale už  nemám moc času a musím za pár minut odjet,“ obdařil  Janu  vyčítavým  pohledem. A hned nato: „Tak pojď přece aspoň na chvilku ven,“ vyhrkl  na ni se špatně potlačovanou netrpělivostí. Když se na chodbě nasytili polibků, zeptal se jakoby ledabyle: „Tak co?“
        „Stando..., víš..., budeme tři!“ svěřila  mu s radostným  úsměvem své tajemství. V několika minutách si toho pověděli více, než jindy za půl dne. Vědomí neviditelné přítomnosti počínajíciho nového života je zalilo dosud nepoznaným blaženým pocitem.

         „A co maminka?“ vzpomněl si náhle. „Ví o všem a nebude nám bránit. Má tě moc ráda.“

         „Měl bych  jí  pomoct aspoň s vodou ke koupání,“ vrátil se jako svědomitý voják do střízlivé skutečnosti a uvolnil se z obejmutí. Jana však nechápe proč právě teď tak náhle spěchá. Zakloní hlavu a s pootevřenými rty očekává aspoň ještě jeden polibek. Je dnes tak šťastná jako dosud nikdy!

         On ale  tuší cosi neurčitého. Políbí ji krátce na špičku nosu a vpadne do pokoje: maminka  právě už umývá  ve vaničce malou Růženku a Petr stojí pyšně mezi ostatními dětmi se samopalem, na němž se ale teď leskne zásobník s několikanásobnou smrtí!
Voják se tak hrozivě zatváří, až se Petříkovi strachem roztřesou ruce.  Nevědomky  přitom objíždí hlavní samopalu celý pokoj...Do ticha, přerušovaného jen cákáním vody, práskne  přísný vojenský rozkaz: „Skloň  ten samopal!“

           Petr se zachvěje jako v zimnici, přestane pohybovat zbraní, ale  nechtěně  jí namíří  směrem k vaničce...a vtom zasviští salva. Neúprosná. Nezadržitelná. Osudová. Standa zavře oči a brání se je otevřít. Jana a děti začnou plakat. Maminka už je nikdy neuvidí...